Paula Krugmana hluboce uznávám, od roku 2008 se ale naše názory na to, jak oživit americkou ekonomiku, znatelně rozcházejí. Já jsem proti krátkodobé fiskální stimulaci, on ji podporuje a tvrdí, že by měla být ještě větší. Podle mého názoru je namísto přechodného snižování daní a zvyšování výdajů třeba konzistentního a dlouhodobého plánu investic do lidí, technologie a infrastruktury. Takové investice šlo zaplatit eliminací daňových úlev v roce 2010. Kvůli Obamovi a Kongresu se však namísto toho stala většina úlev permanentní.
Krugman se domnívá, že Spojené státy by kvůli podpoře agregátní poptávky měly své zadlužení zvýšit. Je těžké říci, co tím přesně myslí, protože s žádnými konkrétními čísly nikdy nepřišel. Mám za to, že jeho názory jsou jen hrubou formou keynesiánství, která je příliš zjednodušená a pro ekonomickou politiku neadekvátní. Sám Keynes v roce 1937, kdy se nezaměstnanost ve Velké Británii pohybovala kolem 10 %, napsal: „Domníváme se, že jsme se přiblížili k bodu, kdy další plošná stimulace nemá velký přínos.“ Namísto toho navrhoval strukturální změny, které by měly za cíl snížení nezaměstnanosti.
Hrubé keynesiánství má čtyři základní rysy. Jeho zastánci věří, že multiplikátory jsou stabilní, vysoké a lze je snadno odhadnout. Věří, že problém nezaměstnanosti v USA je hlavně cyklický, ne strukturální. Lékem by proto mělo být zvýšení poptávky. Domnívají se také, že růst dluhu nemá velký význam a bude tomu tak dlouho, dokud bude ekonomika v recesi. A že nemá valný smysl zabývat se kvalitativní stránkou výdajů, rozhodující je zvýšit poptávku.
Podle mě je tento pohled mylný. Stabilitu multiplikátorů vyvrací jak praxe, tak teorie. Podniky mohou například ve strachu před rostoucím vládním dluhem snižovat své investice, protože očekávají vyšší budoucí daně. Ani stimulace z roku 2009 nefungovala tak, jak bylo plánováno. Podle mého počítala s příliš vysokými multiplikátory, byla špatně navržená a ignorovala strukturální problémy ekonomiky. Krugman ve snaze zlehčit význam strukturálních faktorů neustále srovnává současný stav s Velkou depresí. Dnes je ale situace jiná. Zisky firem rostou, světová ekonomika nestagnuje, ale poměrně rychle roste. Zvyšuje se počet volných pozic, nezaměstnanost však výrazněji neklesá.
Jaké strukturální faktory jsou nyní rozhodující? Velký přesun pracovních míst do zahraničí, automatizace, pokles poptávky po nekvalifikované pracovní síle, kvalifikace, která neodpovídá poptávce na trhu, nefungující infrastruktura, rostoucí ceny energií a potravin. Řešením musí být cílené investice, ne plošná podpora agregátní poptávky. Kdyby k nim došlo a netrvaly by jen dva roky, ale deset let, pravděpodobně by celý program zvýšených výdajů fungoval. Takové projekty ale nebyly připraveny. Nejsou totiž obvykle vhodné pro rychlou stimulaci, protože je třeba je pečlivě naplánovat. Obama tomu měl v roce 2009 věnovat několik měsíců, v současné době již uskutečnění podobných programů není pravděpodobné.
Krugman tvrdí, že Spojené státy nemají problémy s deficitem, protože poměr dluhu k HDP se zřejmě stabilizuje na 75 %. Bude tomu tak ale jen díky odmítnutí plánů, které navrhoval právě Krugman. Pokud by se jimi vláda řídila, zadlužení by bylo mnohem vyšší. Sazby sice nyní leží velmi nízko, časem se však vrátí na normální úrovně a dluhová služba pak rychle poroste. Zodpovědná země se musí na takový růst připravovat.
Autorem je Jeffrey Sachs, ředitel Earth Institute na Columbia University.
(Zdroj: Huffingtonpost)