Má téma fiskální udržitelnosti význam pouze v době, kdy jsou státní finance v krizi? Ani zdaleka. Financování veřejných výdajů musí být zajištěno jasně nastavenými, transparentními a spravedlivými daněmi. To je základní předpoklad jejich politické přijatelnosti. Daně by také neměly mít pokřivující dopad na naše rozhodování týkající se úspor, investic, práce a tvorby bohatství. Pokud dojde k fiskální krizi, je to jen vrchol ledovce problémů s veřejnými financemi. Na poslední vlně krizí pak bylo pozoruhodné, že se dostavily ve vyspělých ekonomikách, které do značné míry socializovaly ztráty finančního sektoru. To spolu s automatickými stabilizátory posunulo již tak nahnutou fiskální situaci do nebezpečné zóny. V rámci prevence dalších fiskálních krizí je tak nutno provést i reformy finančního sektoru.
V minulosti hrozily fiskální krize hlavně v rozvíjejících se ekonomikách. Ty se však poučily z bolestivých lekcí a ve většině případů vyčistily rozvahy bankovního sektoru a snížily vládní deficity, stejně jako deficity běžného účtu. K tomu podnikly strukturální reformy a následovaly roky exportem taženého růstu. Když v roce 2007 udeřila poslední krize, byla většina rozvíjejících se ekonomik poprvé v historii schopna čelit proticyklickou politikou recesi importované z USA.
Rostoucímu přílivu peněz, který vyvolával tlak na posílení jejich měn, čelily zejména akumulací rezerv. Mnoho zemí si stěžovalo na „měnové války“, když ale v květnu 2013 propukl „měnový mír“, také se jim to nelíbilo. Částečně proto, že po úspěšné stimulaci tyto země nepřikročily k útlumu domácí poptávky, ale naopak ji dále stimulovaly. Došlo tak k domácímu úvěrovému boomu, který byl podpořen úvěrovým boomem taženým penězi ze zahraničí. Číně se podařilo vytvořit pravděpodobně největší úvěrovou bublinu v historii, a to bez pomoci ze zahraničí. Na zažehnutí dalších problémů stačil nějaký impuls, který nakonec poskytl Ben Bernanke, když v květnu 2013 začal hovořit o snížení tempa nákupu aktiv. I přes uvedené je současná fiskální pozice rozvíjejících se ekonomik většinou stále lepší než pozice jejich vyspělých protějšků.
V eurozóně by nyní mělo být prioritou vytvoření mechanismu standardizované restrukturalizace veřejných dluhů. Ten je spolu s bankovní unií pravděpodobně nezbytným předpokladem přežití eura. Růst moc nepomůže, protože cyklické oživení by vyžadovalo mnohem více stimulace ze strany ECB i ze strany vlád zemí, které dosahují vnější přebytky. Obojí je přitom nepravděpodobné. Restrukturalizace dluhu by tak měla být zvažována stejně jako jejich sdílení. Další možností, jak snížit veřejné dluhy bez toho, aby byla dlouhodobě poškozena poptávka, je jednorázová daň z bohatství.
Japonsko dosáhlo poměru vládního dluhu k HDP ve výši 235 %, vládní deficit převyšuje 8 %. Trhy jsou vládě stále ochotny půjčovat za velmi nízké sazby, fiskální problémy země jsou skryty hyperagresivní monetární politikou, velkou zásobou zahraničních aktiv, přebytkem běžného účtu a silnou preferencí pro držení domácích aktiv. Odhadnout, kdy trhům dojde trpělivost, je těžké. Ale udržitelná současná situace není. Řešením by byly daně z bohatství, vysoká inflace nebo poptávku devastující fiskální utahování. Růst není politickou volbou, ale odměnou za to, že byla zvolena správná politika kombinovaná s trochou štěstí a oživením v zahraničí. Japonsko v následujících letech pravděpodobně projde určitým cyklickým oživením, větší tempo růstu by ale vyžadovalo bolestivé reformy.
Hrubý vládní dluh USA přesáhnul hranici 100 % HDP, okamžitý problém deficitů byl ale díky utažení fiskální politiky a monetární expanzi redukován. Objeví se však znovu v případě, že nebudou vyřešeny problémy s financováním zdravotní péče, nepřijdou důchodové reformy a daňové reformy. K tomu je třeba podniknout investice do infrastruktury, vzdělání a výzkumu a vývoje, což fiskální výhled dále zhoršuje. S ohledem na politické problémy ve Washingtonu je namístě se ptát, zda bude země tyto výzvy schopna řešit.
Uvedené je výtahem z „Why fiscal sustainability matters“, autorem je hlavní ekonom Willem Buiter.
(Zdroj: VOX)