Citovaný text již na těchto stránkách analyzoval Jaroslav Míkovec a já se k námětu vracím jenom proto, abych se pokusil zmírnit strach svrchu zmíněný. Zprvu mne napadl návod k (ne)jednání, který byl inspirován úslovím často užívaným v Budapešti. Část věty z titulku tam prý dokončují slovy: …, tak vám radím, udělejte, jak uznáte za vhodné. Podobnou obranu proti naznačeným obavám jsem však zavrhnul. Uvědomil jsem si totiž, že řada odborníků poskytuje informace a udílí rady a musí tak nadále činit, neboť to je samou podstatou jejich profese.
Když jsem o dané věci dále přemýšlel, počal jsem si pobrukovat písničku s textem: Já neříkám tak ani tak, ale na má slova dojde… Nesnadno jsem pak od sebe odháněl vtíravou melodii i slova onoho songu. Až později mne napadlo, že v banálním šlágru se možná přece jen skrývá racionální přístup k riziku pramenícímu z nerozvážné rady. Nebudu však předbíhat vývoj dalších úvah i pointu tohoto sloupku.
Připomenul jsem si proto dobu, kdy jsem po absolutoriu právnické fakulty nastoupil do právního oddělení plzeňské Škodovky. Od svého patrona, pána prvorepublikového vzdělání i stylu, jsem obdržel následující pokyn: „Pane kolego, berte vždy v úvahu, že žadatelé o juristické stanovisko nejsou právními odborníky. Nedokáží proto zvážit, které dokumenty a které skutečnosti jsou pro právní názor významné a které nikoliv. Naléhejte na tazatele, aby vám poskytovali úplné informace a veškerou dokumentaci případu. Svá dobrozdání uvádějte větou: Vycházeje z předpokladu úplnosti poskytnutých písemných podkladů a loyální prezentace celého případu, dospěl jsem ke stanovisku, že…“ (Můj patron ještě hojně užíval přechodníky a slovo loajální psal v jeho francouzské podobě, což mi současný počítač opakovaně opravoval na „lokální“.) Dostalo se mi také návodu, abych některé záležitosti výslovně a nejraději v písemné podobě označil za rizikové a doporučoval v nich postup, který taková jejich povaha vyžaduje (zejména identifikaci možných rizik a opatření, jež by je snížila.)
Podobná poučení jsem vyslechl i o dvacet roků později, když jsem v Mnichově stážoval v institutu Maxe Plancka a vedl debaty s koryfeji vědy o soutěžním právu. Z jejich myšlenek jsem si zaznamenal: „V našem oboru neexistují ani spory předem vyhrané, ani spory předem prohrané. Stejně tak neexistují správná či nesprávná soudní rozhodnutí; jen rozhodnutí, proti kterým již neexistují opravné prostředky. Nekalou soutěží je to, co za ni považuje soud příslušné instance. Žadatel o právní radu či právní zastoupení by měl být upozorněn na tuto skutečnost. Proti nekalé soutěži se u soudů zasahuje někdy i v případech, když naděje na úspěch je nevýrazná; pokud by se totiž některá jednání nechala bez odezvy, rostla by drzost konkurentů. Specialista na soutěžní právo by neměl patřit do kategorie právníků, kterým ve Velké Britanii říkají „no sayers“, neboť dovedou vždy najít důvody, proč se něco nesmí. Úkolem právníka je, aby z hlediska svého oboru poskytnul výchozí vyvážené informace o tom, jaké naděje a jaká rizika jsou z právního hlediska spojena s určitým postupem. Úkolem manažera pak je, aby zvážil věc i z dalších hledisek a ve věci rozhodl.“
Vždy bude ovšem záležet také na tom, kdo a jak právní rady udílí, neboť „tón dělá hudbu“; rovněž záleží i na tom, kdo a jak radě naslouchá. Naznačuje to skutečný případ, v němž vedou podnikový ředitel a podnikový právník následující dialog:
- Doktore, to jsme to zase jednou pěkně potentočkovali.
- Já jsem vám přece, pane řediteli, říkal, že to může špatně dopadnout.
- Říkal, doktore, ale málo naléhavě.
Ekonomičtí pracovníci mnohdy požadují, aby právník odhadl pravděpodobnost úspěchu či neúspěchu v určité záležitosti (například v soudním sporu). Vyjádření druhu: Je to padesát na padesát bývá však přijímáno s nelibostí. Zkušený právník proto raději sdělí: „Když vycházím ze své dlouhodobější odborné zkušenost, hodnotil bych naději na úspěchu šedesáti procenty a pravděpodobnost neúspěchu čtyřiceti procenty.“ Číselné „známky“ se samozřejmě dají prohodit. Taková předpověď pak připomíná slova písničky zmíněné v úvodu; na jednu z jejích eventualit vždycky dojde, nebo „se dojede“. Dostaví-li se potěšitelný výsledek, právník bude pochválen, popřípadě se sám pochválí za dobrý odhad. V opačném případě pokrčí rameny a prohodí: „S podobnou eventualitou jsem rovněž počítal.“
PS. Rozhodně doporučuji uvést, že číselný odhad je činěn na základě osobní zkušenosti a nikoliv pomocí matematicky vypočítané pravděpodobnosti. Ta totiž „s výjimkou učebnic a kasin se nám téměř nikdy nezjevuje ve formě hlavolamu či matematického problému“ (srov. Taleb, N.N. Zrádná nahodilost. O skryté roli náhody na trzích a v životě. Překlad Jan Hořínek. Praha – Litomyšl: Nakladatelství Paseka, 2013, s. 7).
Autor je emeritním profesorem Masarykovy Univerzity v Brně, přednáší na Metropolitní univerzitě v Praze a je externím spolupracovníkem Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o.