V březnu přijal Evropský parlament v prvním čtení změnu původního návrhu čtvrté směrnice proti praní špinavých peněz, jíž se členským státům ukládá zřídit veřejně přístupné rejstříky právnických osob a trustových struktur, v nich budou uveřejněny údaje o jejich skutečných vlastnících. To znamená nejen požadavek na uveřejnění identity významných (alespoň 25%) akcionářů, ale též beneficientů soukromých nadací, svěřenských fondů a podobných struktur.
V kontextu českých poměrů by tento požadavek znamenal podstatné rozšíření informací evidovaných dnes v obchodním a nadačním rejstříku, ale též zřízení rejstříku svěřenských fondů a zřejmě též majetku v režimu svěřenského nástupnictví.
Nejkontroverznější na tomto požadavku je, že uvedené požadavky dopadnou na majetkové instituty zřízené za účelem správy rodinného majetku, řešení otázek týkajících se dědění a jiných obdobně citlivých vztahů. Povinnost zpřístupnit tyto informace veřejnosti, například zvědavým sousedům či zaměstnavatelům, není podepřena žádnými argumenty dokládajícími přiměřenost takové invaze do soukromí, přičemž lze oprávněně pochybovat, že by je bylo možné najít. Zvlášť v případě trustových struktur jde v podstatě o stejný požadavek, jako je požadavek na veřejně přístupné údaje o zůstatcích na bankovních účtech.
Domnívám se, že tento požadavek též nesleduje cíl směrnice, kterým je zamezení praní špinavých peněz. To je úkolem státních orgánů. Lze legitimně požadovat, aby příslušné orgány měly informace o oprávněných osobách k dispozici, třeba prostřednictvím neveřejných registrů. Využívání těchto informací pak musí být podrobeno relevantní kontrole. Proč by však měly být informace o oprávněných osobách zpřístupňovány veřejnosti? Jak bude veřejnost využívat práva přístupu k těmto informacím?
Jakkoli lze pochopit politickou přitažlivost myšlenky plné transparentnosti majetkových vztahů, je nutné tento požadavek vždy korigovat právem na soukromí jako základním lidským právem nezbytným k zajištění svobodného života. Průhledné stěny našich domů myslím mnoho štěstí nepřinesou nikomu. Lze připomenout, že koncepce moderní svobodné občanské společnosti, k níž se alespoň formálně stále ještě hlásí evropská kultura, se zrodila ve městě. Městský vzduch osvobozoval nejen díky městské infrastruktuře, ale především díky nové, na venkově nepředstavitelné, anonymitě, která se stala prostorem svobody.
Lze očekávat, že požadavek na existenci veřejných rejstříků oprávněných osob bude ještě předmětem diskuzí (výhrady již vyjádřila Velká Británie). Sledujme je s největší pozorností, jde o naši svobodu.