Kdo byl „Hitlerem“ před Hitlerem?
V dnešní době se jako tradiční příklad zlých lidí uvádí Hitler a nacisté. Před Hitlerem sloužil pro takové příležitosti faraon. Proč tehdy lidé nepoužívali někoho konkrétního z reálného života? Protože nebyla média. Lidé většinou pouze četli knihy a tou zdaleka nejčtenější byla Bible (hovoříme o době před Pánem prstenů). Kdyby ale lidé měli fotografie a telegrafy v šestnáctém a sedmnáctém století, největšími záporáky by možná byli španělští Habsburkové. Ano, i počátek moderní éry měl své nacisty. Ale lidé, kteří jejich terorem trpěli, nevěděli, jak zlí skutečně jsou.
Habsburkové jsou nejznámější evropskou dynastií a ve Španělsku vládli v letech 1516–1700. Pak se španělská královská koruna přesunula k Bourbonům a království se stalo k lidem přátelštější. Habsburkové se přesunuli do Rakouska a i oni se více otevřeli potřebám lidu. Proč je ale během jejich vlády ve Španělsku přirovnávat k nacistům? Předně to byli globální dobyvatelé, kteří vládli zemi, „nad kterou slunce nikdy nezapadá.“ Šlo o obrovské území v Evropě, Jižní Americe, Asii a Africe. Podobně jako nacisté expandovali všemi možnými směry a zabírali území v Itálii, Africe i Nizozemí.
Španělská vláda byla neuvěřitelně brutální ve vztahu k původním obyvatelům dobytých území. Zabíjela je, zotročovala a terorizovala. V daný časový okamžik vždy probíhalo několik válek, které se držely zaběhnuté metody: „Vydrancovat a spálit.“ Zuřivé španělské nájezdy byly dobře známé zejména v Nizozemí. Španělští Habsburkové se přitom drželi verze katolicismu, které je dnes asi nejblíže islámský radikalismus ISIS. Habsburkové nezačali s inkvizicí, ale podpořili ji a rozšířili. Výsledkem bylo masové mučení a popravy. Papež s takovým postupem nesouhlasil a během třicetileté války se spojil s Francouzi.
Hitler si nakonec znepřátelil celý svět a byl poražen. Podobně Habsburkové nakonec vyprovokovali celý zbytek Evropy k tomu, aby se otočil proti nim. Během třicetileté války bojovali proti spojeným silám protestantů a katolické Francie. Zabito bylo osm milionů lidí a Španělsko nakonec utrpělo porážku, ke které přispěli i samotní Španělé, kteří už měli hrůzovlády dost. Habsburkové se ještě několik desetiletí drželi u moci, nakonec je ale nahradili mírnější Bourbonové.
Je pravda, že řada dalších zemí se dopouštěla zvěrstev, ale i nacisty můžeme porovnávat se Stalinem, Mussolinim, Francem, Kimem Il Sungem a dalšími. Habsburkové se jim podobají hlavně proto, že měli velkou moc a zpočátku byli úspěšní. A tím, že nakonec vyprovokovali všechny kolem, aby se proti nim postavili. Nejznámějšími negativními postavami se nestali jen proto, že nikdo nemohl dělat fotky mrtvých Inků a obětí inkvizice.
Když nás někdo potřebuje
Když Robert Schwartzman z New York City před několika lety ztratil blízkou osobu, byl z toho zoufalý. Několik přátel mu v dobře míněném úmyslu řeklo, že „ztratil jiskru“. Jejich zájem mu ale nepomohl, naopak podle jeho slov smutek ještě prohloubil. Emoční podpora může být klíčovou součástí vyrovnání se s depresí. Není ale jednoduché, co a kdy vyslovíme tak, abychom neudělali více škody než užitku. I ta nejlépe míněná slova totiž mohou bolet. Profesor psychologie Jonathan Rottenberg k tomu říká: „Deprese je mezilidské minové pole. Je velmi bolestivá, matoucí a hrozivá. Týká se to jak člověka v depresi, tak lidí kolem něj.“ Někteří z nás se lidem v depresi radši vyhýbají, protože nevědí, jak se k nim chovat. Většina se jim snaží pomoci, ale naše snaha se často míjí účinkem.
Snažíme se problém zlehčit, říkáme, že všechny rány se jednou zahojí. Nejlepší je nejdříve se zeptat na to, jak se náš blízký cítí. Nečekejte, až začne sám hovořit. Poté poslouchejte pečlivě, co vám říká. Lidé v depresi si nejvíce cení toho, když je někdo vyslechne. Chtějí si být také jisti tím, že jejich přítel neodejde pryč. Je tak dobré nabídnout, že si popovídáte, ale netlačte na to a nesnažte se uklidňovat tím, že se vše jistě brzy spraví. Deprese není něco, co ze sebe lze jen tak setřást. Určitě je třeba se vyvarovat rad typu „přestaň se litovat“, nebo „jiní lidé jsou na tom ještě hůře“. Nejlepší jsou jednoduchá a jasná sdělení typu: „Je mi líto, že cítíš takovou bolest. Teď nevím, jak to řešit, ale budu ti pomáhat.“
Ve snaze o pomoc člověku v depresi nebývá přínosné úsilí o analýzu a řeči o tom, co je podle vás všechno špatně. Také není dobré nabízet pomoc, pokud by taková nabídka nebyla skutečně upřímná. Jestliže upřímná je, měli bychom být k dispozici okamžitě, když je to potřeba. S člověkem v depresi si můžeme vyměnit vlastní zkušenosti, což může zmenšit pocit jeho izolovanosti. Je také plně v pořádku, když se zeptáme na to, zda přemýšlel o tom, že si ublíží. Pokud přizná, že pomýšlel na sebevraždu, nenechávejte si to pro sebe. Zavolejte doktora či odborníka na tuto problematiku. Nikdy se nespoléhejte na to, že jim zavolá on sám.
Testy lidí „na lidech“
Pelle Guldborg Hansen je ředitelem projektu Initiative for Science, Society & Policy na kterém spolupracují University of Southern Denmark a Roskilde University. Zaměřuje se na to, jak lidé činí svá rozhodnutí. V rámci jednoho experimentu se tak například jeho tři kolegové pohybovali na letišti v Kodani. Byli běžně oblečení a zapadli mezi ostatní cestující.
Mapovali chování lidí při nástupu do letadla u 500 letů. Hlavní závěry byly následující: Čím více lidí stojí, tím je celý proces chaotičtější. V Kodani jsou křesla na letištích navržena pro skupiny lidí, i když většina cestujících cestuje samostatně či ve dvojicích. Ti první nejradši sedí někde v rohu a vedle sebe si dají zavazadla. Dvojice cestujících o místě tolik neuvažuje, chce jen sedět spolu. Ve druhé fázi výzkumu umožnilo letiště vědcům, aby změnili konfiguraci křesel. Cílem bylo najít takové nastavení, které by proces nastupování do letadla uklidnilo a zrychlilo. Mezi hlavní nápady patřilo zvětšení počtu sedaček tak, aby jednotliví cestující spíše seděli. V tom je měly podpořit i informační tabule ukazující, jak proces nastupování pokračuje.
Hansen se zabývá teoretickým modelováním dynamiky našeho chování. Podle svých slov se snaží nacházet problémy v dennodenním životě a ty pak řešit. Jako příklad udává svého desetiletého syna a jeho čištění zubů. Ptal se ho, co vidí, když vychází ze dveří domu. Syn odpověděl, že telefon. Hansen se pak snažil, aby se syn pokaždé, když vidí telefon, zeptal sám sebe, jestli si vyčistil zuby. Na kodaňském letišti pak pracoval i na jiných projektech, než jen na těch týkajících se nastupování do letadla. Jeden z nich měl za cíl donutit kuřáky, aby si zapalovali dále od vstupu do letištní budovy. Vědci nejdříve zjistili, že 85 % kuřáků vstupuje do venkovního kuřáckého sektoru z vnitřku budovy. Nakonec se ukázalo, že vše řeší více značek navádějících kuřáky do kuřáckých sektorů uvnitř budovy.
Zdroj: WSJ, blog ekonoma Noaha Smithe