Analytici často přirovnávají geopolitický vývoj k šachové hře. Lidé a státy dělají tahy po šachovnici a snaží se získat pro sebe nějakou výhodu. Tu a tam se objeví osobnost, která změní průběh hry novým a nečekaným tahem. Něco jako bylo americké „otevření se Číně“ v roce 1972. V současné době se zdá, že by svět opět potřeboval nějaký zásadní tah. Řada silných zemí se nachází v diplomatickém chaosu. Spojené státy opět válčí na Blízkém východě, Rusko je izolováno, Čína zastrašuje většinu sousedních zemí, Británie se posunuje na samý okraj dění v Evropě. Šachovnice tedy volá po odvážných tazích. Jaké by to mohly být?
Panují odlišné názory na to, zda je Vladimír Putin mistrný politik či blázen, který je jen krok od šachmatu. Jeho obdivovatelé považují zabrání Krymu za odvážný krok, který načapal Západ v nedbalkách. S prohlubujícími se problémy ruské ekonomiky se ovšem stále více zdá, že Putinův tah byl hodně nepromyšlený. Rusové by se nyní mohli pokusit o nápravu tím, co bychom mohli nazvat novou jaltskou konferencí. Stalin, Roosevelt a Churchill skutečně vnímali svět jako šachovnici a rozdělili si Evropu do svých sfér vlivu. Putin sní o tom, že znovu získá vliv nad bývalými zeměmi SSSR. Někteří na Západě vidí novou Jaltu jako příležitost, jiní před ní ale varují. Sám Putin si moc nepomohl, když hovořil o tom, že Hitlerův a Stalinův pakt z roku 1939 je neprávem kritizován. A popsaný tah by nebyl nejlepší.
Britové tradičně uplatňují strategii „rozděl a panuj“ kombinovanou s trpělivým budováním koalic. V minulosti ji úspěšně použili pro poražení Španělska, Francie a Německa. Evropská šachovnice nyní vypadá jako zralá pro podobný přístup. Zvětšují se názorové rozdíly mezi Francií a Německem, roste antagonismus mezi severem a jihem. Zdá se však, že Britové ztratili svůj cit pro hru a jsou zoufale neschopní budovat koalice. Namísto toho, aby se věnovali diplomacii, uvažují o odchodu z EU. Je to, jako kdyby se během hry dostali pod tlak a reagovali tím, že převrhneme šachovnici a utečeme z místnosti.
Další možný tah se týká Blízkého východu. Předpokladem je, že klíčovou roli hraje vztah mezi USA a Iránem. Tyto dvě země mají jeden společný zájem. Je jím porážka džihádistů sdružených v ISIS a udržení Iráku pohromadě. Irán je zároveň významnou silou, která drží klíč od ukončení konfliktu v Sýrii. Podle některých Američanů je podpora, které se džihádistům dostává od určitých saúdských skupin, větší hrozbou než regionální ambice Iránu. Jeho občané jsou podle tohoto názoru také lepšími partnery než fundamentalisté z Rijádu. Stačilo by dosáhnout dohody v jaderné oblasti, zvednout ekonomické sankce uplatňované vůči Iránu a byl by tu základ nového Blízkého východu. Není ale žádná garance, že Teherán je připraven ukončit svůj jaderný program a že Kongres bude ochoten sankce uvolnit. Rozzuřilo by to další dva klíčové spojence Američanů – Izrael a Saúdskou Arábii. Jejich chování by se pak mohlo stát jinou hrozbou a tak ani k tomuto tahu pravděpodobně nedojde.
Zajímavý tah by se mohl týkat i Korejského poloostrova. Čína má jen jednoho smluvního spojence a tím je Severní Korea. Namísto pomocné síly je to ale spíše přítěž a Čína se nyní snaží o zlepšení vztahů s Jižní Koreou. Využívá také rostoucí nevraživosti mezi Jižní Koreou a Japonskem a možná se snaží o zhoršení vztahů mezi dvěma místními spojenci Spojených států. Upevnění vazeb mezi Pekingem a Soulem dává i ekonomický smysl. Je tu ale háček. Jižní Korea se, co se týče obrany před svým severním sousedem, spoléhá na USA. Byla by ochotna riskovat tento vztah za cenu užší spolupráce s Čínou? Zřejmě ne.
Čtenář si jistě všiml, že pravděpodobnost popsaných tahů není moc vysoká. Důvodem je i to, že v demokraciích je mnohem těžší chovat se jako Bismarck či Richelieu. Finanční trhy, média, různá hnutí či teroristické akce jsou dnes schopny nabourat plány i těch největších stratégů. Pokud by velcí hráči včerejška dnes hleděli na globální geopolitickou šachovnici, pravděpodobně by s překvapením zjistili, že se figurky hýbou samy od sebe.
Autorem je Gideon Rachman.
Zdroj: FT