Dopady nejpustošivější finanční krize za desítky let začínají ustupovat. Debata o fundamentech globálního hospodářství ale není ani zdaleka u konce. Ostatně objevila se nová vlna vzrušené diskuse o tom, zda by obchodní společnosti měly klást na první místo zisky, nebo veřejný prospěch.
Milton Friedman, přední zastánce ziskově orientovaného přístupu k řízení firem, proslul prohlášením, že „byznysem byznysu je byznys“. Z tohoto pohledu vlastně neexistuje rozpor mezi maximalizací zisku a veřejným prospěchem. Samotné usilování o zisk je společensky přínosnou metou.
Koncepční východisko opačné perspektivy, k níž se kloním, vychází z teorie tvorby sdílené hodnoty harvardského ekonoma Michaela Portera. Ostatně mé vlastní publikace jako rámec moderního chápání sociálně zodpovědného řízení firem prosazují koncepci zainteresovaných stran (stakeholders).
Teoretická debata by mohla pokračovat donekonečna. Co se týče praktického řízení firem, taková ideologická polarizace příliš užitečná není. Kdyby manažeři museli volit mezi naplňováním očekávání akcionářů a plněním společenské a etické zodpovědnosti, jejich společnosti by zřejmě zkrachovaly.
Úspěšní manažeři namísto toho uznávají, že každá obchodní společnost je jak ekonomickým, tak společenským subjektem, a že tedy nelze opomíjet žádné zainteresované. Už před více než čtyřiceti lety jsem napsal, že firma „jako organismus… závisí na několika tepnách,“ a musí vyživovat všechny, chce-li mít naději na přežití a růst.
Zní to přímočaře. Může to být ale velice těžké, když jsou kupříkladu požadavky akcionářů společnosti ve střetu se zájmy zaměstnanců, zákazníků či místních komunit. Dobrou zprávou je, že při každém takovém sváru existuje jeden sjednocující cíl: zajistit dlouhodobý úspěch společnosti.
To v prvé řadě vyžaduje, aby byla společnost zisková. Ziskovost by ale neměla být sama o sobě cílem; jedná se o nástroj, který manažerům pomáhá určit nejúčinnější využití prostředků a měřit konkurenční schopnost a vitalitu společnosti. Namísto prostého vyplácení dividend by tedy společnosti měly svých zisků využívat k upevňování své dlouhodobé životaschopnosti.
Ziskovost, růst a zajištění proti existenčním rizikům jsou pro dlouhodobé vyhlídky společnosti zásadní. Nicméně tvoří-li tyto tři faktory „tvrdou moc“ společnosti, firmy potřebují také „měkkou moc“: důvěru veřejnosti a příznivé přijetí, které si získají plněním své sociální zodpovědnosti. Manažeři mohou vytvářet dlouhodobou hodnotu pro všechny zainteresované, včetně akcionářů, jedině pokud firma získá důvěru veřejnosti – určité „oprávnění k podnikání“.
Krátce, skutečný konflikt nevzniká mezi maximalizací zisku a sociální zodpovědností, ale spíš mezi krátkodobým a dlouhodobým uvažováním. Takový střet je v jistém smyslu snazší vyřešit. Vždyť krátkozraký přístup nejenže podkopává vyhlídky firmy, ale ohrožuje také celou ekonomiku. Ostatně nezodpovědná soustředěnost manažerů na snahu vyhovět bezprostředním zájmům akcionářů, tedy maximalizovat své vlastní odměny, významně přispěla k tomu, že se globální finanční soustava v roce 2008 dostala až na pokraj krachu.
Aby mělo výkonné vedení společnosti možnost vycházet vstříc dlouhodobým zájmům všech zainteresovaných, firemní rozhodování musí zohledňovat čtyři předpoklady přežití společnosti: ziskovost, růst, ochranu proti rizikům a důvěru veřejnosti. Vzhledem k tomu, že uspokojení jednoho z těchto předpokladů jde často na úkor ostatních, zahrnoval by takový systém neustálé korekce a kompromisy.
Jsme na sklonku éry, kdy společnosti, pod tlakem, aby splnily očekávání akcionářů, dávaly přednost ziskovosti a růstu, i když to bylo za cenu podstupování přehnaných rizik a ztráty veřejné důvěry. Plněním legitimních očekávání všech zainteresovaných stran, včetně snižování negativních vlivů prováděných činností na životní prostředí a tvorby kvalitních pracovních příležitostí, teď firmy musí usilovat o minimalizaci rizik a budování důvěry.
Sociální zodpovědnost firmy se ovšem neomezuje jen na to, jak obchoduje. Firmy by měly využít svých hlavních schopností, aby přispěly k hledání východisek z nejnaléhavějších sociálních problémů dneška. Jinými slovy, kromě služby svým akcionářům by obchodní společnost měla akceptovat svou úlohu jako strana zainteresovaná na naší společné budoucnosti – určitou protihodnotu za právo podnikat.
Firmy naštěstí čím dál častěji konají s jistým smyslem pro sociální zodpovědnost. Ve spolupráci s vládami, mezinárodními organizacemi a občanskou společností firmy řeší významné výzvy, jako je společenská integrace, a vytvářejí nezbytné systémy pro zajištění vzdělávání a zdravotní péče pro ty, kdo je potřebují nejvíce. Takové společnosti realizují koncepci zainteresovaných stran na mikroúrovni i makroúrovni, reagují na požadavky svých zaměstnanců, zákazníků a komunit, čímž posilují své obchodní značky.
Tímto postupem dávají tyto společnosti vlivnou odpověď na otázku, jakou úlohu ve společnosti by měly mít. Ještě důležitější je, že zbytku podnikového sektoru ukazují, že úsilí věnované naplňování veřejného prospěchu se vyplatí.
Klaus Schwab je zakladatelem a výkonným předsedou Světového ekonomického fóra.
Copyright: Project Syndicate, 2014.
www.project-syndicate.org