Překvapivý útok Japonska na Pearl Harbor se nestal plánovanou devastující ranou, ale sebevraždou pro samotné Japonsko. To tímto krokem vyvolalo konflikt se zemí, která měla hrubý domácí produkt pětkrát vyšší a jejíž populace byla dvakrát tak velká. Od chvíle, kdy Spojené státy vstoupily do války, vyrobily až do jejího konce 141 letadlových lodí, Japonsko jich vyrobilo 17. Je to ale ještě horší. V době, kdy Japonsko zaútočilo na USA a také na Velkou Británii, bylo už ve válce s nejlidnatější zemí na světě. Čína měla tehdy populaci desetkrát větší než Japonsko a její území bylo dvacetkrát větší. A předtím, než Japonsko zaútočilo v jihovýchodní Asii, atakovalo Rusko. Generál Žukov a jeho tankové divize ale rychle zatočili se špatně vyzbrojenými japonskými jednotkami.
Během tří let tedy japonské císařství zaútočilo na čtyři nejmocnější země na světě. Ve svých pokusech o zničení sebe sama je Japonsko nezastavitelné. Ale proč? Jeho vláda nebyla hloupá, ani šílená. Historické prameny ukazují, že si byla vědoma toho, že válku proti USA pravděpodobně nevyhraje a že proti Rusům ji už prohrála. Admirál Isoroku Yamamoto si byl jistý, že jeho síly v delším konfliktu neuspějí. Když se císař ptal svých rádců, zda je možné válku vyhrát, nebyli schopni ze sebe dostat kladnou odpověď. Detailnější analýza ukazuje, co bylo pravým důvodem japonského chování: Vnitřní rozpad.
Lidé ze západu se často domnívají, že Japonsko je zemí, která je jednotná a má jasnou hierarchii. Pravda je ale taková, že jde spíše o volně propojenou federaci neustále se dohadujících gangů. Například ve třicátých letech se nižší důstojníci ve spolupráci s ultranacionalistickými milicemi čtyřikrát pokusili o krvavý puč a svržení vlády. Je neuvěřitelné, že po prvních třech pokusech přišel ze strany vlády jen velmi mírný trest. Dalším příkladem je invaze do Číny, která nebyla schválena vládou. Byla provedena na základě neuposlechnutí rozkazů ze strany nižších důstojníků armády, kteří zemi vtáhli do války a pak za to byli ještě oslavováni.
Podobných příkladů by se našla celá řada. Japonci mají dokonce speciální výraz pro obcházení příkazů a instrukcí shora – gekokujo. Řada gangů a skupin tvrdila, že jedná z pověření císaře. Západní propaganda ho sice kreslila jako monarchu s neomezenou mocí, ale ve skutečnosti měl na politiku jen minimální vliv. Bylo na něj spácháno několik bombových útoků, proběhlo několik pokusů o únos. Celou věc hezky vykresluje John Toland ve své knize „Vycházející slunce“. I z ní je jasné, že Japonsko dohnal k sebevraždě vnitřní chaos.
Popis chaosu ve správě země, který by byl například ve Spojených státech nemyslitelný, nás přivádí k současnosti. Premiér Shinzó Abe je jedním z pouhých dvou dynamických a autoritativních vůdců, kteří stáli v čele Japonska za posledních dvacet let. Před několika dny byl donucen k tomu, aby vyhlásil nové volby, a to kvůli překvapivé recesi. Ta sice může odrážet pouhý šum v ekonomických datech, ovšem i tak vyvolala záplavu úvah o tom, že Abenomie nefunguje. Její významnou součástí měly být strukturální reformy, ty ale byly i přes vládní většinu v parlamentu výrazně osekány celým legislativním procesem. Abeho Liberálně demokratická strana je plná skupin s vlastními zájmy a bojů mezi nimi. Opozice na tom ale není nijak lépe, neustále se rozpadá a reformuje.
Japonsko tak opět bojuje hlavně s tím, aby našlo vnitřní jednotu. Podle některých názorů jde o odraz skutečnosti, že japonská společnost je v podstatě společenstvím kmenů. Lidé tam jsou věrní místním vůdcům a ne celé zemi. Patrné je to i na médiích a firmách. Dlouhodobý rozpad a společenský chaos je tak tou největší výzvou, které země čelí.
Zdroj: Bloomberg