Čínská centrální banka minulý týden devalvovala jüan a spustila tak dva jeho největší jednodenní propady od devadesátých let. Odstartovala i četné spekulace o návratu měnivých válek, které byly od finanční krize roku 2008 jakýmsi rysem globální ekonomiky.
Mnoho ekonomů se ale nyní shoduje na již celkem dobře zdokumentované skutečnosti, měny již zdaleka nejsou tak silnou obchodní zbraní jakou bývaly. Světová banka provedla studii mezi 46 zeměmi včetně Číny a její ekonomové došli k závěru, že devalvace měn jsou v současné době pouze z poloviny tak efektivním nástrojem ke zvýšení exportu než bývaly v polovině devadesátých let.
Navíc ekonomové Světové banky zjistili, že čím více je daná ekonomika zapojená do té globální, což Čína bezpochyby je, tím menší je pravděpodobný dopad změn měnových kurzů na její vývoz. Pro země jako je Čína, které oslabují své měny ve snaze získat konkurenční výhodu v celosvětovém obchodě, je podle ekonomů SB rozdíl mezi vnímaným dopadem depreciace a skutečným dopadem oslabení měny.
Léta sledovaná data ukazují, že dopad devalvací měn dnes bude pravděpodobně o hodně menší než v minulosti. Důvodů pro tento trend je hned několik, tím největším však je nástup globálních dodavatelských řetězců v posledních dvou desetiletích. Mnoho produktů je zároveň složeno z částí, které se vyrábějí v mnoha různých zemích.
Globální poptávka jako hlavní problém
Slabší domácí měny sice i nadále snižují náklady a zvyšují mezinárodní konkurenceschopnost vývozu spousty zboží, zároveň ale i zvyšují náklady na dovoz. Nejlepší tak pro čínský, americký nebo evropský export tak není devalvace měny, ale silnější globální poptávka. Z pohledu relativně jasných a jednoduchých domácích produktů jako je například láhev kalifornského vína vyrobeného z místních hroznů efekt slábnoucí měny pořád dobře funguje. Slabý americký dolar sníží náklady na exportovanou láhev a zatraktivní jí pro spotřebitele v zámoří, zároveň sice zdraží dovoz například chilských či francouzských vín do USA, to ale v konečném důsledku pomůže ještě více podpořit domácí produkt.
Komplikovaný iPhone
Jiná je však situace u o něco komplexnějších produktů, jako je mnoho elektronického zboží, které se montuje v Číně. Pak je daleko obtížnější konečný dopad spočítat. V případě takového chytrého telefonu mohl být například displej dovezen z Japonska a hlavní čip z Jižní Korey a další součástky třeba z jihovýchodní Asie, Evropy anebo i USA. Potom slabší čínský renminbi teoreticky sníží z mezinárodního pohledu cenu konečného výrobku, zvýší se však současně i náklady na jeho dovážené součástky.
Právě to je i důvod, proč se ekonomové čím dál více zabývají otázkou, kdo vlastně přijde k ziskům ze skutečné přidané hodnoty produktu. Kdekoliv na světě si zákazník pořídí třeba iPhone, který byl navržen v Kalifornii a složen v Číně ze součástek z celého světa, většina zisků jde společnosti a ne tchajwanskému Foxconnu a jeho dělníkům na čínské pevnině.
Čínská výjimka a japonský příklad
Konkrétně v případě Číny však existuje i důvod, proč by tamní vývozci mohli profitovat ze slabšího jüanu více než dřív a je to stejný důvod, který z pohledu mnoha ekonomů stojí za zpomalujícím se růstem mezinárodního obchodu v posledních letech. Intenzita čínského exportu, která vyjadřuje, kolik z vývozu tvoří dovezené součástky, se v mnoha kategoriích v posledním desetiletí dramaticky snížila. Čína totiž v posledních letech rozšiřovala svoje vlastní domácí dodavatelské řetězce.
Realita mimo Čínu je však taková, že ani velké devalvace měn obvykle exportu výrazně nepomohou. Příkladem budiž Japonsko. Tamní jen za poslední rok oslabil proti dolaru o více než 17 procent a i přesto se japonský export za druhé čtvrtletí tohoto roku propadl kvartálně nejvíce za pět let.
Zdroj: FT