Thomas Robert Malthus byl ve své době mírně řečeno nepopulární. Slavný básník Percy Shelley o něm hovořil jako o eunuchovi a tyranovi. Filozof William Godwin ho zase nazval „temným géniem, který je vždy k dispozici, aby rozprášil všechny naděje lidstva“. Za tím vším stojí Malthusova kniha z roku 1798: Esej o principu populace. Malthusovi bylo v roce jejího vydání 32 let a kniha byla útokem na utopické filozofy typu Godwina, kteří se domnívali, že rozum a vědecký pokrok vytvoří dokonalou společnost bez nerovnosti a utrpení. Malthus byl mnohem pesimističtější a předpovídal, že růst populace povede k tomu, že lidem dojdou přírodní zdroje. Podle něho tak měla naopak přijít chudoba a hlad. Exponenciální růst populace měl být totiž doprovázen maximálně lineárním růstem zemědělské produkce.
Tyto pesimistické projekce se samozřejmě nenaplnily. Malthus ale hovořil i o jiných scénářích. Příroda měla podle něho nástroje, jak zabránit katastrofě. Jejich první skupina je preventivní povahy a měla působit na nižší porodnost. Lidé trpící chudobou totiž měli odkládat manželství a zakládání rodin. K tomu se měla přidat vyšší úmrtnost kvůli hladomorům, válkám a nemocem. Ovšem ve chvíli, kdyby se nabídka potravin dostala na úroveň poptávky, tyto stabilizátory by ztratily na síle a populace by začala opět rychle růst. Pouze utrpení a strach z něj tak vyvolávaly potřebnou rovnováhu. Malthus své teorie dokonce používal proti programům podpory pro chudé rodiny. „Proč podporovat porodnost chudých, když pak proti nim zakročí sama příroda,“ ptal se.
Malthus ale přehlédl to, jak moc jsme schopni zlepšovat naše schopnosti a dovednosti. Zemřel v roce 1834 a to už byla v Evropě v plném proudu zemědělská revoluce. Zemědělci se učili, jak zvyšovat úrodnost půdy a chovat rychleji rostoucí domácí zvířata. S průmyslovou revolucí přišly uhlím poháněné stroje. Na trh se dostávaly plodiny s vyšším výnosem a umělá hnojiva. Mezi roky 1900 a 2000 se světová populace navzdory Malthusovým predikcím zvedla čtyřikrát, ale produkce obilnin pětkrát. Lidstvu se tedy doposud povedlo vyhnout se osudu, který byl předpovězen Malthusem. Na Zemi žijí 7,3 miliardy lidí a podle OSN dosáhne v roce 2050 světová populace 9,7 miliardy lidí a v roce 2100 již 11,2 miliardy lidí. A tato budoucnost bude záležet na zákonech přírody a na naší inovativnosti a schopnostech.
Pro Malthusovy kritiky byly jeho teorie pesimistické a kruté, jeho myšlenky ale přetrvaly dodnes. Klasičtí ekonomové je používali při obraně svobodného kapitalismu, ve své práci je zmiňují i Charles Darwin a Alfred Russell Wallace v souvislosti s evolucí a přírodní selekcí. Obavy z růstu populace se objevily znovu spolu s první světovou válkou. Biolog Raymond Pearl v roce 1925 napsal, že „populační tlak je vždy tou hlavní příčinou války“. Pearl měl během války na starosti dodávky potravin americké armádě a tudíž jasně vnímal ekonomické a další problémy, které popsal Malthus. Po válce používal pro popis vývoje populace logaritmickou funkci a tvrdil, že Spojené státy narazí na limit svých zdrojů při populaci dosahující 200 milionů lidí. Tato hranice ale byla překročena už v roce 1968. Pro celý svět Pearl odhadoval kritickou hranici na 2 miliardách lidí. Ta byla překročena už v roce 1930.
V následujících letech se množily odhady toho, kolik lidí je schopen daný stát či celá Země uživit. Joel Cohen z Rockefeller University analyzoval jednotlivé odhady a poukazoval na to, že všechny se dopouštějí jedné základní chyby. Předpokládaly totiž, že zdroje jsou pevně dané. Tento předpoklad ale ignoroval naši schopnost inovovat. „Musíme pochopit, že každý člověk nepředstavuje jen ústa, která je nutné živit, ale další pár rukou, který může pracovat,“ napsal Cohen. Lidé pouze nečerpají pevně dané zdroje, ale vytvářejí nové.
Využívání nových technologií má dokonce dvojí efekt. Za prvé zvyšuje množství zdrojů, které jsou nám k dispozici. Za druhé také zefektivňuje sdílení těchto zdrojů. Vezměme si za příklad prostor. V roce 1920 se odhadovalo, že v USA by nakonec muselo žít na každé čtvereční míli 4 000 lidí. Taková hustota obydlení se zdála jako nesmyslně vysoká, ale v dnešních městech dosahuje ještě mnohem výše. Umožňují to například výškové budovy. V některých městech tak žije až 40 000 obyvatel na čtvereční míli, i když ti jsou stále závislí na venkově, který jim dodává vodu, potraviny a energii. Hladký tok zboží a služeb mezi městy a venkovem je tedy také tím faktorem, který zvyšuje kapacitu obou.
Je možné, že Malthusova očekávání se nakonec stejně naplní. Ale možná ne. Možná, že nakonec najdeme i způsob, jak efektivně využívat mořskou vodu pro výrobu vody pitné. Nebo jak pěstovat rostliny ve vertikálních farmách. Možná, že budeme kolonizovat jiné planety. Jasné je ale jedno. Na to, abychom nadále posouvali naše limity, musíme tvořit, ale také spolupracovat.
Autorem je Adam Kucharski.
Zdroj: Nautilus