Mervin King jednou řekl: „Centrální bankéři jsou často obviňováni z toho, že jsou posedlí strachem z inflace. Tak to ale není. Pokud jsou něčím posedlí, pak strachem z fiskální politiky.“ King se stal centrálním bankéřem poté, co působil na akademické půdě a dobře ví, o čem hovoří. Můžeme to také nazvat strach z fiskální dominace. Tedy z toho, že centrální bankéři budou nuceni monetizovat vládní dluh takovým způsobem, který povede k vysoké inflaci. Já se domnívám, že tento strach je klíčovým faktorem, proč centrální banky váhají s použitím „peněz z vrtulníků“.
Tvorba nových peněz není už nějakou dobu žádným tabu. Programy kvantitativního uvolňování jich vytvořily obrovské množství. Za tyto peníze se nakoupila finanční aktiva, která se mohou zase prodat v případě, že bude potřeba dříve vytvořené peníze opět zlikvidovat. Pokud jsou použity peníze z vrtulníků, centrální banka je prostě rozdá. Kdyby je pak chtěla zase stáhnout zpět, mohlo by dojít k tomu, že by neměla dost aktiv, která by prodávala. Můžeme tomu říkat „insolventní monetární politika“.
Tento problém lze ale vyřešit poměrně jednoduše. Vláda by se zavázala, že centrální bance vždy dodá aktiva, která potřebuje na to, aby udržela inflaci pod kontrolou. Pokud by centrální banka byla po použití peněz z vrtulníků tímto způsobem refinancována, staly by se peníze z vrtulníků v podstatě fiskální stimulací financovanou nově vydanými dluhopisy. Klíčové je ovšem to, že ono dluhopisové financování stimulace je zpožděné. Podle mého názoru může být právě toto zpoždění klíčovým nástrojem pro překonání fetišismu zaměřeného na fiskální deficity. Ten se totiž v poslední době ukázal být velmi silným. A centrální banky by získaly efektivnější nástroj, než je kvantitativní uvolňování.
Banky se ale tímto směrem vydat nechtějí. Hlavním důvodem je obava z toho, že vlády by nakonec svůj slib nedodržely a neposkytly by jim refinancování. Jde ale o obavy liché, a to ze dvou důvodů. Za prvé, už nyní čelí možnosti velkých ztrát v souvislosti s kvantitativním uvolňováním a pak by financování od vlády potřebovaly také. Například Bank of England už požadavek na takový krok vznesla a bylo jí vyhověno. V principu není mezi takovým refinancováním a refinancováním v rámci peněz z vrtulníků žádný rozdíl.
Druhý důvod je jednoduchý. Ve vyspělých ekonomikách dobře víme, že během boomu by mělo dojít k růstu sazeb, který by měl bránit zvýšení inflace nad přijatelnou míru. Je těžké si představit, že by nějaká vláda odmítla poskytnout během boomu své centrální bance potřebná aktiva. Jestliže by k tomu došlo, centrální banka by byla impotentní. Pokud by vlády měly v plánu takto zasahovat do politiky centrálních bank, už dávno by prostě omezily jejich nezávislost a tím by jim zabránily použít prodej aktiv, která v rozvaze mají. Jinak řečeno, pokud by byly obavy centrálních bankéřů realistické, banky by svou nezávislost ztratily dávno předtím, než by vlády porušily svůj slib financovat peníze z vrtulníků emisí dluhopisů.
Obavy z fiskální dominance nejsou samy o sobě iracionální. V moderní demokracii je ale stále méně pravděpodobné, že by taková dominance skutečně nastala. A iracionální obavy jsou v této oblasti problematické i proto, že sebou nesou také náklady. Když centrální banky začaly s programem kvantitativního uvolňování, překonaly tím jednu velkou psychologickou bariéru. Možná, že šlo o ten nejdůležitější krok směrem k překonání primitivního strachu z fiskální dominance. Bankéři ale musí jít dál a musí nastat racionální diskuse o alternativách kvantitativního uvolňování.
Autorem je Simon Wren-Lewis z Oxford University.
Zdroj: Mainly Macro