Démonizace Íránu je možná tou nejpodivnější a nejproblematičtější částí americké zahraniční politiky. Ve Spojených státech vidí tuto zemi jako líheň zla a v tomto názoru se mezi sebou neliší ani Hillary Clintonová a Ted Cruz. Ten například nedávno řekl, že Íránci jsou „lidé, kteří nás chtějí pozabíjet“. Američtí politici tak obvykle o jiné zemi nehovoří a Írán tak má u nich velmi specifické postavení v celé řadě jiných nepřátel.
Řada Američanů s ohledem na uvedené tedy jen těžko chápe, co se nyní mezi USA a Íránem děje. V posledních dnech totiž několikrát došlo k tomu, že chování Teheránu a Washingtonu bylo téměř přátelské. Deset amerických vojáků bylo propuštěno méně než 24 hodin po jejich zadržení. Novinář Jason Rezaian z Washington Post, který byl neprávem vězněn od července 2014, byl propuštěn v rámci výměny vězňů. Spolu s ním se na svobodu z íránských věznic dostali tři další Američané. Jde o příklad velkého vítězství americké diplomacie a zároveň může jít o důkaz změn v samotném Íránu. Na moci tam mohou získávat síly, které podporují vládu práva a lepší vztahy se Západem.
Jaderná dohoda skutečně mění politickou rovnováhu v Íránu, ale jde o změny pomalé. Na vlivu získává prezident Hassan Rouhani a jeho ministr zahraničí Javad Zarif, kterému se dostalo vzdělání v USA. Klesá naopak vliv zastánců tvrdé linie. Bitva mezi těmito dvěma stranami není ani zdaleka u konce, ale změny jsou jasně patrné. Jediná věc, která se podle všeho nemění, je rétorika amerických politiků používaná u nich doma. Například generál Barry McCaffrey tak stále hovoří o tom, že Írán představuje „nepřátelskou sílu“.
V konfrontaci mezi USA a Íránem není bez viny ani druhá jmenovaná země. Dodržování lidských práv je v Íránu otřesné. Jeho protiizraelská rétorika je plná nenávisti, jeho testy vojenských raket jsou destabilizující a provokativní. V osmdesátých a devadesátých letech provedli jím podporované skupiny útoky na americké a proamerické cíle. Přes to všechno je jasné, že vnímání Íránu ze strany Američanů je stále více odtrženo od reality. Írán je jedinou zemí na Středním východě, která je v naprosté opozici vůči ISIS a dalším teroristickým organizacím. Írán je také maximálně lokální velmocí, trápí ho obrovský počet vnitřních problémů a jen těžce se zotavuje z dopadů ekonomických sankcí. Jeho kapacita v oblasti útočných raket je mnohem menší než v případě Indie, Pákistánu, Izraele a Saúdské Arábie. Možná, že z Íránu skutečně přicházejí kybernetické útoky vůči USA, ale k podobným útokům dochází i v opačném směru.
Američané mají přehnaný strach z Íránu zčásti kvůli historickým důvodům. Když došlo v roce 1979 k převratu, pro Američany a jejich zájmy v regionu to byl šok. Dva spojenci Američanů v regionu – Izrael a Saúdská Arábie navíc Spojené státy proti Íránu neustále štvou. K tomu se přidávají nedostatečné zkušenosti s jednáním se zeměmi, které mají jiné zájmy než USA. Američanům navíc dělá dobře, když mají nějakého nepřítele a Írán jejich definici nepřítele naplňuje dobře. Pomáhají mu v tom ale i jeho vlastní extrémisté z řad politiků. Umírněnější politici v Íránu se ovšem snaží o tlumení vášní a Američané by měli dělat to samé.
Jak moc je nenávist vůči Íránu v USA zakořeněna? Mohu vám dát jednoduchý příklad: Nedávno jsem letecky cestoval po USA a měl jsem sebou běžný kufr. Na to, abych ho rychle rozeznal mezi ostatními zavazadly, jsem na něm měl ale nápis: „Hotel Azadi, Teherán, Írán“. Když jsem přiletěl na letiště, nemohl jsem svůj kufr najít. Nakonec se ukázalo, že samolepka s nápisem z něj byla stržena a uvnitř něj byl lístek s informací, že kufr byl prohledán bezpečnostními složkami. Ty dokonce zabavily můj budík. Možná byl považován za součást nějakého útoku proti USA organizovaného Íránem. Jasné každopádně je, že nějaký úředník se cítí být povolán k tomu, že musí z mého kufru odstranit slovo „Írán“. Patriotismus prostě po nás Američanech vyžaduje, abychom tuto zemi nenáviděli.
Autorem je Stephen Kinzer.
Zdroj: Politico