V zemích bývalého Sovětského bloku je stále jasně patrný vliv minulosti. Ukazuje na to např. Polsko, kde byl Lech Walesa obviněn z toho, že v sedmdesátých letech spolupracoval s tajnou policií. K útokům proti politickým protivníkům jsou v těchto zemích často používány zdroje tajných služeb, a to jak pravé, tak falešné. Důležitou součástí politického vývoje byly i lustrační zákony a snahy o dekomunizaci. Ve „válkách historie“ se činí také Vladimir Putin, který rehabilituje symboly a postavy ze sovětské éry a snaží se tím podpořit patriotické nálady. Země, které se snaží sovětské historie zbavit, pak označuje za rusofobní.
Rozdílné pohledy na historický vývoj budou pravděpodobně vztahy s Ruskem komplikovat i nadále. Země střední a východní Evropy už ale dokončily svou demokratickou transformaci a hrozba návratu komunismu v podstatě neexistuje. Snahy o další odsuzování komunismu tak nemusí být velkým přínosem. Pokud demokratické země s tržní ekonomikou čelí nějaké hrozbě, je její povaha úplně jiná. Její základ tkví v populismu a autoritářství, které se snaží změnit svobodnou Evropu na Evropu uzavřených hranic a postojů.
Standardním příkladem popsaných tendencí je maďarská vláda vedená Viktorem Orbánem. Ten už omezil nezávislost soudů a svobodu médií a otevřeně za svůj vzor prohlašuje autoritářské režimy v Rusku a v Číně. Vláda řadou zákonů omezila možnost její kroky kontrolovat jinými institucemi a Orbán se snaží posílit protiimigrační a xenofobní nálady. Pokud by Maďarsko žádalo o vstup do EU dnes, byla by jeho žádost bezpochyby odmítnuta, protože tato země nesplňuje základní demokratické standardy.
Polsko nemá do maďarského příkladu daleko. Po volebním vítězství ultrakonzervativní strany
Právo a spravedlnost přišla řada kroků, které mají nadále zajišťovat její dominantní pozici. Mimo jiné tak byli její příznivci dosazeni do soudů, státního aparátu i veřejnoprávních médií. Evropská rada tak plánuje vydat varování, že Polsko ohrožuje demokracii, lidská práva a vládu práva. Polská vláda na podobnou kritiku reaguje tím, že jde o vměšování se do vnitřních věcí země.
Staré pohledy na věc současný vývoj nevysvětlují. Orbán i Jaroslaw Kaczynski, který stojí v čele polské vládní strany, byli bojovníky proti komunismu. Nyní ale potlačují liberální a prozápadní reformy, které před lety zavedli bývalí komunističtí byrokraté. A bývalí komunisté jsou často těmi, kteří nyní podporují demokratické reformy. Příkladem mohou být Danilo Turk ze Slovinska či Dalia Grybauskaité z Litvy. Nejde ale o takový paradox, jak by se na první pohled mohlo zdát. Komunistická strana měla politický monopol a řada lidí v různých organizacích tak musela její ideologii sdílet bez toho, aby jí skutečně věřila. To je jeden z důvodů, proč systém padl tak rychle a bez násilí. Jakmile se totiž objevila možnost, lidé začali budovat další strany na levici i pravici. A jednotná nebyla ani disidentská hnutí.
Obrovským paradoxem je naopak role Vladimira Putina. Ten má sice image člověka, který oživuje dědictví Sovětského svazu a na Ukrajině bojuje proti fašismu, ale v Evropě se stal patronem pravicového populismu a neofašistických hnutí. Existují silné důkazy, že Rusko financuje francouzskou Národní frontu a v několika dalších zemích má úzké vazby na krajně pravicové strany. Patří sem Bulharsko, Maďarsko či Rakousko. Jen historicky silné antipatie brání tomu, aby podobnou hru hrálo Rusko i v Polsku, ovšem v Maďarsku je Putin Orbánovi vzorem. Putinovi se to hodí, protože taková situace je pro něj vhodným nástrojem pro oslabení a rozdělení svých protivníků.
Putin byl před několika dny obviněn jedním z vrchních velitelů NATO, že se svými aktivitami v Sýrii snaží rozbít evropské struktury a oslabit celou Evropu. Putinovy aktivity v Evropě jsou skutečně velkou výzvou, a to zejména v prostředí ekonomických problémů, politického rozčarování a rostoucího počtu uprchlíků. Protikomunistická tažení jsou pozůstatkem minulosti, skutečná hrozba leží úplně jinde.
Autorem je David Clark z The Russia Foundation.
Zdroj: BeyondBrics