Britský The Sun popisuje EU jako „neustále se rozšiřující federální stát, kterému dominuje Německo“. Jde sice o emocionální tvrzení, přesto však je namístě se ptát, zda Německo Evropské unii skutečně nějakým způsobem dominuje, nebo ne. Pravicový novinář Simon Heffer například v roce 2011 v článku pro The Daily Mail varoval před „Čtvrtou říší“ – pokusem Německa o další dobytí Evropy poté, co si prošla dluhovou krizí. Heffer konkrétně tvrdil, že Německo se přes politiku utažených rozpočtů a celkové koordinace ekonomické politiky snaží vytvořit fiskální unii a diktovat finanční podmínky celé Evropě. K ničemu takovému ale v následujících letech nedošlo.
Když The Sun hovoří o federálním státu, je také těžké zjistit, co tím vlastně myslí. Federální stát má totiž společné daně a ty v EU neexistují. Možná se tím myslí tolik nenáviděná bruselská byrokracie, té však Němci nekralují ani náhodou. Nejvýše postaveným Němcem se na pozici prezidenta Evropského parlamentu nachází Martin Schulz. Tento parlament má poměrně slabou pozici, moc je naopak soustředěna v rukou veřejnosti neznámých úředníků pracujících pro Evropskou komisi. Němci tvoří přibližně 10 % jejích zaměstnanců, ale německá populace představuje 16 % celkového počtu lidí žijících v EU. O nějaké dominanci tedy nemůže být řeči.
Německý podíl je naopak nadměrný v oblasti příspěvků do programů EU. V roce 2015 tvořil německý produkt 20,7 % produktu celé Unie, nicméně do společného rozpočtu Německo přispělo 21,4 %. Zde si na německou dominanci nikdo nestěžuje. Kritikům ovšem zřejmě nejde o žádný měřitelný indikátor, ale o pocit, že Německo představuje faktické centrum rozhodování v EU. Na tom něco skutečně bude, protože Angela Merkelová například protlačila sankce vůči Rusku, nebo se svým ministrem financí Wolfgangem Schaeublem stála v čele jednání o tom, jak řešit řeckou krizi. Když pak do EU pozvala uprchlíky ze Sýrie, v podstatě se o tom s nikým nebavila. Italští novináři Vittorio Feltri a Gennaro Sangiuliano tak ve své knize „El Quarto Reich“ hovoří o německé kancléřce jako o Merkiavellim. A je pravdou, že pokud se v Evropě objeví nějaká krize, o jejím řešení rozhoduje právě ona.
Německo je samozřejmě největší ekonomikou v EU a má mezi členskými zeměmi nejvyšší počet obyvatel. Pokud by ale Unie měla fungovat tak, že by v ní měly mít rozhodující slovo ty největší země, mnoho členů by neměla. Moc a síla Merkelové a Německa pramení zejména z ochoty nést zodpovědnost a finanční tíhu. Řecko by se bez německé pomoci potopilo. Německo je jeho největším věřitelem a tudíž je přirozené, že má také nejsilnější hlas při rozhodování o tom, jaká politika bude při řešení řecké krize uplatněna. Němečtí politici přitom cítili zodpovědnost za zachování eurozóny, i když jejich motivací je možná také skutečnost, že Německu prospívá, když členy měnové unie jsou i slabé země.
Pro investory Německo představuje bezpečný přístav pokaždé, když se v eurozóně objeví problémy. Není to jeho chyba, že je silnou a na exporty zaměřenou ekonomikou. To by měl být cíl i pro další země. Tento typ německé dominance nelze změnit nějakým jednáním či regulací, jedná se o přirozenou výhodu. V otázce uprchlíků pak německá dominance stojí na tom, že vláda této země je ochotná platit a jiné ne. Německo minulý rok zpracovalo 441 800 žádostí o azyl, ale například Velká Británie jen 38 370. Řecká i uprchlická krize ukazují, jak to s dominací v EU skutečně je. Do pozice vlivného hráče v nekonečných jednáních se dostanete pouze tehdy, když jste ochotni platit více než ostatní.
Pod vedením Merkelové se Německo pouze snaží o to, aby udrželo EU a eurozónu pohromadě. O tom, že by díky své dominanci směřovalo politiku pro něj výhodným směrem, příliš hovořit nelze. Merkelová nevykazuje snahu o to, aby se z EU stala fiskální unie či nějaký federální stát. A německá vláda nebude tou hlavní silou, která bude tlačit na větší federalizaci. Oživilo by to totiž vzpomínky na úvahy Josefa Goebbelse, který v roce 1945 psal o tom, jak podle něj bude vypadat svět v roce 2000: „Bez větších problémů lze predikovat, že Evropa bude sjednoceným kontinentem. Německo nebude okupováno jeho nepřáteli a německý národ bude intelektuálním vůdcem civilizovaného lidstva.“
Více než 70 let po Goebbelsově smrti stojí vlivu Německa v cestě právě obavy ze „Čtvrté říše“. Žádný z německých politiků nechce prosazovat větší moc Německa, aby nebyl následně přirovnáván k nacistům. Merkelová by se ráda vzdala své vůdčí pozice, kdyby se objevil někdo jiný, kdo by ji mohl převzít. A také platit. Francie je ale spokojená na místě evropské dvojky. Příčinou je mimo jiné její menší ekonomická stabilita. Další země Evropské unie a různé spojenecké bloky včetně východní Evropy se pak chovají čistě podle toho, jak jim to právě vyhovuje, a určitě nejsou ochotny převzít pozici vůdců EU. Německá dominance je v roce 2016 i přesto mýtem. Jedinou výhodou, kterou Německo má, je silná ekonomika a EU se nestává federálním státem, jak něteří tvrdí. Pokud pak někdo protestuje proti větší integraci, měl by děkovat za to, že Němci mají kvůli své historii komplex méněcennosti.
Autorem je Leonid Bershidsky.
Zdroj: Bloomberg