V listopadu roku 1979 otevřela čínská společnost Jinghe Share Holding Co. svou pobočku v Tokiu. Šlo o první zahraniční investici provedenou čínským subjektem. Dnes je Čína druhým největším investorem na světě a síla její ekonomiky spolu se snahou stále více zasahovat do globálního dění bude její přední pozici v této oblasti nadále udržovat.
Strategie Pekingu se ale mění. Jeho hlavní součástí jsou stejně jako v případě jiných zemí přímé investice a akvizice. Jejich cíl se ovšem posouvá. Dříve jím totiž byly zejména zdroje přírodních surovin v rozvíjejících se zemích, nyní se však do popředí dostávají akvizice zahraničních firem, které podnikají v oborech s vysokou přidanou hodnotou. Mění se i investoři samotní – dříve byla v této oblasti aktivní především čínská vláda, nyní ale nabývají na důležitosti investice soukromých subjektů.
Čína byla po řadu let „továrnou světa“ a přitahovala zahraniční investory. Zahraniční investice byly podle čínské vlády hlavním faktorem, který měl přispívat k technologickému rozvoji její země. Až na konci devadesátých let přišla změna a vláda zavelela k obratu směrem ven. Ještě v roce 2003 dosahovala hodnota čínského portfolia zahraničních investic 2,9 miliardy dolarů. V roce 2015 už to bylo 120 miliard dolarů. Většinu z nich ovlivnily diplomatické snahy Číny a její ekonomické potřeby. Peking se také pomocí investic snažil a stále snaží dokázat, že je nově se rodící velmocí. Jak ale bylo uvedeno, nyní dochází ke změně a cílem čínských investic už nejsou hlavně ropné vrty, uhelné doly a podobná aktiva. Nyní se zaměřují na software, hardware a biotechnologie.
Čína se v hodnotovém řetězci snaží dohnat vyspělé ekonomiky. Během posledních dvou let tak například její společnosti provedly fúze a akvizice v sektoru výroby polovodičů v celkové hodnotě dosahující téměř 15 miliard dolarů. Konečným cílem Číny je, aby byly její domácí firmy schopny konkurovat světovým technologickým společnostem. Roste tak objem peněz, který z této země proudí do Evropy a Severní Ameriky.
Na investičním procesu se v Číně stále více podílejí soukromé společnosti, což poněkud omezuje vliv, který na něj má vláda a její politické cíle. I přesto jsou však vládní strategie a její geopolitické cíle stále významným faktorem. Navzdory obecnému přesvědčení přitom svou globální strategii vytvořila teprve před několika lety. Její postup v zahraničních otázkách byl do té doby dán zejména domácími cíly a nějaký ucelený rámec zaměřený směrem ven neexistoval. Čínské kroky v oblasti zahraniční politiky tak byly často nekonzistentní a někdy si navzájem odporovaly. Vláda si to časem uvědomila a výsledkem byla řada iniciativ včetně snahy o integraci Euroasie za pomocí diplomacie, investic a finanční spolupráce.
Čínské investiční snahy v zahraničí mohou ale narazit na problém spojený s její reputací. Její akvizice často probíhají s cílem získat přístup do dané země. Taková strategie ale může ohrožovat tamní podniky a z toho plyne podezřívavý postoj směrem k řadě čínských investic. Čínská vláda navíc spojuje úspěšnost investic s partnerstvím na úrovni celé země. Pokud se investiční projekty vyvíjejí v souladu s plány, nebývá takový postoj problémem. Opak ale platí v případě, že investice nedopadnou dobře. Příkladem je jaderná elektrárna Hinkley Point ve Velké Británii, která měla podle čínské vlády představovat vstup do nové éry čínsko-britských vztahů. Když se ale objevily problémy se schválením celého projektu, čínská vláda začala hovořit o tom, že „nebude tolerovat neopodstatněné útoky“.
Negativní vnímání čínských investic zmařilo řadu plánů, například snahy o akvizici německé společnosti Kuka Robotics vedly k okamžitému sporu mezi Berlínem a Pekingem. Jejich jádrem byly otázky ohledně skutečných zájmů čínské strany. Další rozvoj čínské ekonomiky bude přitom vyžadovat větší konkurenceschopnost čínských společností, které musí obstát v boji s firmami ze Západu. Peking tak bude muset stále častěji řešit problémy spojené s obavami ze špionáže a kopírování technologií.
Autory jsou Zhixing Zhang a Matthew Bey.
Zdroj: Geopolitical Weekly