Je načase, aby investoři začali opět uvažovat o sjednocení Severní a Jižní Koreje. Čína totiž zastavila dovoz uhlí ze Severní Koreje a Pchjongjang tak možná ztratí více než třetinu příjmů z exportů.
V Jižní Koreji se na akciovém trhu obchoduje fond, jehož výsledky mohou dobře ukazovat, jak moc popsaný krok destabilizuje režim Kim Čong-una. A jak velmi vzrostla pravděpodobnost sjednocení obou zemí. Vývoj celého korejského trhu je v grafu vyznačen červeně a vývoj cen akcií zmíněného fondu žlutě:
Na první pohled se nezdá, že by investoři byli myšlenkou na sjednocení nadšeni podobně jako třeba v roce 2014. Na druhou stranu ale vidíme, že tento fond dosahuje poprvé za dva roky stejné návratnosti jako celý trh. Mezera mezi oběma se začala uzavírat v listopadu, když byla v OSN schválena rezoluce, podle které mají být severokorejské exporty uhlí omezené. Na to, aby tyto sankce skutečně fungovaly, se k nim ale musela připojit i Čína. A ta tak nyní skutečně učinila.
Peking je stále více znepokojen severokorejskými jadernými pokusy. V tuto chvíli ale není jasné, zda je Čína skutečně schopná či ochotná vyvolat změnu režimu v Severní Koreji. Možná, že jí jde jen o získání vlivu, který v Koreji měla před vraždou Kim Čong-nama na letišti v Malajsii.
Ekonomové se domnívají, že sjednocená korejská ekonomika by těžila z přílivu levné pracovní síly. Bezpochyby by také vzrostly rozpočtové náklady, ale ty by pokryl rychlejší růst, který by byl tažen zejména investicemi do infrastruktury provedenými na severu, který má velké zásoby přírodních zdrojů. Jinak řečeno, podle tohoto scénáře by sjednocení proběhlo podobně jako sjednocení Německa. Jenže tato úvaha ignoruje dvě věci:
Očekávaná délka života se v případě Východního a Západního Německa lišila jen o 1 – 1,5 roku. V případě obou Korejí to je téměř deset let. Podle Center for Strategic and International Studies by snížení tohoto rozdílu bylo velmi nákladné. A za druhé, nedá se automaticky čekat, že integrace 24 milionů Severokorejců s 51 miliony Jihokorejců bude klidný a nenásilný proces. A i kdyby byl, nejistota a demografický vývoj na jihu mohou vést k tomu, že nakonec nebude ve sjednocené zemi dost lidí na to, aby splatili vzniklé dluhy.
Pokud by ke sjednocení obou zemí nakonec nějakým způsobem došlo, neměli bychom být překvapeni, kdyby z něj namísto exportních odvětví těžilo spíše zdravotnictví, sektor vzdělávání, telekomunikace, bankovnictví a pojišťovny. Výroba elektroniky a automobilky by mohly figurovat až ve druhé řadě. Peking, který by při sjednocení hrál klíčovou roli, by také vedle sebe nerad viděl nějakou asijskou verzi Německa. V případě sjednocení by tak pro investory byly jistější sázkou služby a sektory související se spotřebou domácností.
Autor: Andy Mukherjee
(Zdroj: Bloomberg Gadfly)