Spojené státy během uplynulého měsíce pravidelně překonávaly svůj vlastní denní rekord nově potvrzených případů COVID-19, celkově už zaznamenaly přes čtyři miliony nakažených a počet úmrtí se blíží 150 tisícům. Přestože ostatní vyspělé země v Evropě a Asii, zdá se, šíření nemoci potlačují, USA jdou opačným směrem a pandemie nemilosrdně proniká do jižních a západních států: Arizona zaznamenala tolik případů jako celá Evropská unie, která má 60krát víc obyvatel.
Kde se stala chyba? Část odpovědi tkví v tom, že některé státy se příliš brzy otevřely. Kalifornie, zprvu příkladně úspěšná, zažila v posledních týdnech 90% vzestup počtu případů a byla nucena znovu zavést některá opatření omezující pohyb osob. Na Floridě je denní počet nových případů, jenž v posledním červnovém týdnu dosáhl zhruba 5000, po měsíci více než dvojnásobný.
Možná největším viníkem je ale hluboký rozkol nad zakrýváním nosu a úst; ochranné masky, roušky či ústenky se v USA staly další frontou v probíhající kulturní válce. Nedávný průzkum uskutečněný Pew Research Center zjistil, že jen 49 % konzervativních republikánů uvedlo, že v uplynulém měsíci ústenku většinou nosili; mezi liberálními demokraty údaj dosáhl 83 %. Mezi stoupenci a odpůrci nošení roušek probíhají po celé zemi hněvivé hádky, často před místními obchody s potravinami.
Polarizace Ameriky v otázce roušek začala na místě nejvyšším. Prezident Donald Trump od počátku krize COVID-19 zatvrzele odmítal ústenku na veřejnosti nosit a novináře, který si ji odmítl sundat, zesměšňoval, že dává najevo „politickou korektnost“. Trumpova vzoru následovali mnozí volení funkcionáři z řad republikánů, včetně guvernérů států, například Ron DeSantis na Floridě. Na prezidentově dnes už nechvalně proslulém červnovém shromáždění v Tulse bylo roušek jako šafránu (počty nakažených tam následně prudce vzrostly). Trump nošení roušek podpořil (aniž si ji sám nasadil) až koncem července – poté, co se propadl ve výsledcích předvolebních průzkumů, epidemie se rozsáhle rozhořela ve státech, kde musí zvítězit, aby byl v listopadu znovuzvolen, a poradci na něj údajně naléhali, aby „se ve svých veřejných komentářích zaměřil na seriózní vyjadřování k viru“.
Naproti tomu Joe Biden, předpokládaný kandidát demokratů, který se v listopadu postaví Trumpovi, se pravidelně objevuje na veřejnosti s ústenkou a dodržuje pravidla sociálního odstupu. Navíc Biden řekl, že kdyby byl na Trumpově místě, udělal by „vše pro to, aby se nošení roušek na veřejnosti od lidí vyžadovalo“.
Také orgány veřejného zdravotnictví vysílaly smíšené signály. Zprvu nošení roušek veřejnosti nedoporučila americká Centra pro řešení a prevenci nemocí ani Světová zdravotnická organizace, v obavách o nedostatečné zásoby pro zdravotníky. Na rozdíl od Trumpa ale obě svá doporučení na základě epidemiologických důkazů následně změnily.
Na všelidové úrovni se v USA vedle zaníceného libertarianismu, z něhož pramení náhled mnoha republikánských voličů, že ústenky jsou „náhubkem“ potlačujícím osobní svobodu a rozhodování, promítá do odporu k rouškám silný spodní náboženský proud. Jedna obyvatelka Floridy namítla, že nošení roušky znamená „vyhodit dveřmi úžasnou dýchací soustavu od Boha“. Pro fundamentalistické křesťany má ale odpor k rouškám hlubší smysl: křesťané nosí kříže, tvář si zakrývají muslimové.
Spojitost mezi islamofobií a odporem k zahalování tváří existuje už dlouho. Britský premiér Boris Johnson přede dvěma lety přirovnal zahalené muslimky k „poštovním schránkám“ a francouzský prezident Nicolas Sarkozy už v roce 2011 zavedl sporný „zákaz burek“ znemožňující muslimkám nosit na veřejnosti závoj plně zahalující tvář. Mnohým ve Francii připadala vládní nařízení nosit v reakci na COVID-19 ústenky poněkud paradoxní, ne-li přímo diskriminační. Jak ve Washington Post poznamenal James McAuley, „kdyby pařížským metrem chtěla jet zákonů dbalá muslimka, vyžadovalo by to od ní, aby si sundala burku a místo ní si nasadila roušku“.
Jestliže záměr Sarkozyho zákona, nazvaného La République se vit a visage découvert („Republika se žije s odkrytou tváří“), byl zjevně diskriminační, zahalil se do vznešenějších důvodů, vycházejících už z osvícenství, ve prospěch vystupování ve veřejném prostoru bez škrabošky. Filozofové jako Jean-Jacques Rousseau odmítli dvorskou politiku ancien régime, charakteristického šlechtickými bals masqués, a prosazovali, že vláda v republice by měla být naprosto průhledná: kdo se zapojuje do veřejné sféry, měl by vidět a být viděn. Jedině pak se podle nich mohla zrodit ryze demokratická politika.
Rousseau měl představu, že demokratičtí občané spolu veřejně povedou hovory, což je přiměje přebírat za své názory zodpovědnost. Takový demokratický prostor ale nahlodávají dvě dění poslední doby.
Prvním jsou technologické inovace jako rozpoznávání obličejů, jež státy mohou využívat ke sledování a ovládání obyvatel a skutečně tak činí. Právě proto kupříkladu prodemokratičtí demonstranti v Hongkongu nečekali se zahalováním obličejů až na pandemii.
Zadruhé, v důsledku rouškových nařízení, jež mnohé západní země v reakci na COVID-19 zavedly, je těžké dosáhnout oné transparentnosti, již měl na mysli Rousseau. Když v červnu propukly protesty Black Lives Matter, účastníci, kteří by jako dobří demokraté normálně demonstrovali s „odhalenou tváří“, si často jako dobří občané obličej zakryli.
Demonstrujícím, kteří zjišťují, že nedokážou rozpoznat své přátele či kamarády, může tato absence průhlednosti a přehlednosti přinášet pobavení i frustraci. Jakmile k ní však dojde na druhé straně – když si bezpečnostní složky sundají nebo zakryjí oficiální označení, což jim vlastně poskytuje beztrestnost za násilí na pokojných demonstrantech –, hrozba pro demokratický veřejný prostor je zásadní. Tyto obavy se vyostřily, když Trump vyslal federální polovojenské jednotky, aby potlačily noční protesty v oregonském Portlandu, a dal najevo ochotu postupovat tak i v dalších městech.
V posledku by nám pandemie a protesty měly připomenout jednoduchou pravdu: maska je vždy jen maska. Pro demokracii není podstatné to, zda si lidé na veřejnosti zakrývají tvář, nýbrž to, kteří lidé tak činí a proč.
Hugo Drochon, odborný asistent v oboru politické teorie na Nottinghamské univerzitě, je autorem knihy Nietzsche’s Great Politics.
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org