„Pokud to ještě nevíte, na Měsíci je skutečně voda. Podle NASA dokonce 600 milionů tun ve formě ledu a tato voda by mohla někdy v budoucnu pomoci přežít kolonistům, kteří by na Měsíci žili. Mohla by dokonce být použita na výrobu dostupného paliva pro rakety, stačí ji jen rozložit na vodík a kyslík.“ Tvrdí to blog MIT, ovšem s tím, že skutečné zásoby vody na Měsíci stále známy nejsou. Podobně ani jejich případná lokace či to, jak se tam dostala.
Určité odpovědi ovšem přináší nové studie zveřejněné v Nature Astronomy, které podle MIT tvrdí, že voda na Měsíci „možná není tak skrytá, jak jsme se dříve domnívali“. První studie hovoří o detekci molekul vody na sluncem ozářeném povrchu Měsíce, která proběhla díky pozorování Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy (SOFIA). Dlouho se přitom předpokládalo, že voda by nejspíše zůstala stabilní pouze v těch částech Měsíce, které leží mimo sluneční svit, jako jsou velké krátery. Jenže se ukazuje, že „voda existuje přímo ve světle slunečních paprsků“.
MIT dodává, že SOFIA je létající observatoří vytvořenou modifikací 747 a létá ve velkých výškách tak, aby její dalekohledy byly co nejméně ovlivněny zemskou atmosférou. To pomáhá odlišit molekuly vody na měsíčním povrchu od jiných, jim podobných molekul. Voda byla takto detekována ve skelných kapkách a o této její formě se podle MIT hovořilo již v roce 1969. Žádné oficiální výsledky ale tehdy prezentovány nebyly a panovaly pochyby, zda může být přítomna na povrchu osvětleném sluncem. Koncentrace pozorované vody zachycené ve skle je podle vědců příliš malá na praktické využití, nicméně je možné, že v jiných částech povrchu Měsíce by tomu již bylo jinak.
Druhá studie může být podle MIT relevantnější pro krátkodobější plány NASA. Podle ní se voda na Měsíci také vyskytuje v „mikropastech“, které v průměru neměří více než centimetr a jejichž teplota je dost nízká na uchování vody ve zmrzlém stavu. Paul Hayne z University of Colorado k tomu říká, že namísto několika velkých chladných pastí existuje „celá galaxie malých pastí, které jsou rozesety po celém polárním regionu“. Tyto malé pasti jsou přitom podle vědců mnohem přístupnější a využitelnější než větší, které se nachází v oblastech věčného stínu. Astronauti by totiž mohli při extrakci vody pracovat ve slunečním světle, namísto toho, aby se „nořili hluboko do stínů“.
MIT dodává, že studie nejsou dokonalé. Stále například nevíme, jak vznikla voda ve skle, vědci jen spekulují, že tato její forma mohla vzniknout po nárazu meteoritu. Další alternativou je dávná vulkanická aktivita. Pomoci by mohla mise Artemis, v jejímž rámci chce NASA v roce 2024 vyslat dalšího člověka na Měsíc. A ještě předtím by mělo proběhnout několik robotických misí. Nejvýznamnější z nich je podle MIT VIPER naplánovaná na rok 2022. Ta by měla zkoumat i ledové vrstvy pod povrchem Měsíce.
Poslední studie mohou dokonce vést k tomu, že NASA pozmění misi VIPER a ta se zaměří i na povrchovou vodu. Jak tu ve skle, tak v mikropastech. „Čím více Měsíc zkoumáme, tím více se zdá, že jej nechápeme. Objevilo se pár dalších důvodů, proč se tam vrátit a zkoumat jej. Musíme se dostat na jeho povrch a získat vzorky, postavit stanice, které jej budou monitorovat a získávat potřebná data,“ říká Neal.
Lety na měsíc přitom neplánuje jen NASA či některé soukromé subjekty, ale i další země. Space.com před několika týdny psal o plánech Číny, ovšem s tím, že podle některých zdrojů stále nemá raketu schopnou takové cesty s lidmi na palubě. Oficiálně tato země také stále žádné datum plánovaného přistání na Měsíci neoznámila, ale „hovoří o něm otevřeně“. Space.com psal i o Rusku, které chce v roce 2021 podniknout první misi na Měsíc od roku 1976. Sloužit k tomu má přistávací sonda Luna 25.
Zdroj: MIT, Nature Astronomy, Space.com