Ve Spojených státech vláda plánuje zvýšení výdajů na investice do infrastruktury i na některé sociální programy. Chris Edwards na stránkách Cato Institute píše, že když poslouchá některé politiky, zdá se, že takový plán nenese žádná negativa a rizika. A tak on sám přichází s deseti body, které se jich týkají.
Edwards míní, že americká federální vláda je již přetížena různými výdajovými programy, kterých je dohromady 2 300. Milton Friedman v této souvislosti hovořil o tom, že vláda dělá příliš mnoho věcí, které by dělat neměla, a tak to, co by dělat měla, dělá mizerně. Nové programy by tedy takovou situaci ještě zhoršily a k tomu Edwards dodává, že budou zčásti financovány „škodlivým zvýšením daní“. Podle něj totiž vyšší zdanění korporátního sektoru sníží jeho investice, tudíž i tvorbu pracovních míst. Vyšší zdanění kapitálových zisků se zase může projevit nižšími investicemi do nových společností, a to zejména technologických.
Vedle daní budou nové programy financovány novými dluhy, které znamenají zvýšení daňové zátěže v budoucnu. K tomu ekonom dodává, že vyšší dluhy zvyšují riziko další krize. Poukazuje v této souvislosti na Řecko, kde dluhová krize přinesla dlouhodobé důsledky i ve formě poklesu reálných příjmů. Celkové zadlužení Spojených států (na úrovni federální a místních vlád) se přitom nyní nachází na podobné úrovni jako v Řecku před krizí.
Podle Edwardse mohou také federální výdajové programy nahradit programy jednotlivých států. Poukazuje v této souvislosti na zvyšování daní z motorových paliv, které v řadě států financuje opravy silniční sítě. Federální vláda navíc dosahuje deficitů, zatímco státy podle ekonoma mají rozpočtové přebytky a také je lepší, když si různé programy nastavují a spravují samy namísto centralizovaného přístupu. S tím souvisí další bod – rostoucí federální výdaje podle Edwardse ohrožují demokracii, protože rozhodovací pravomoci se centralizují a posouvají směrem k nevoleným úředníkům ve Washingtonu.
Každý stát USA má také podle Edwardse rozdílné preference týkající se zdanění a sociálních programů. Pokud je na všechny uvalen jednotný systém, je to ku škodě věci právě proto, že každému vyhovuje něco jiného. Týká se to řady oblastí od placené dovolené přes regulaci energetiky až třeba po péči o děti v předškolním věku.
Demokratičtí politici nyní v USA občas útočí na korporátní sektor, Edwards ale poukazuje na to, že jimi prosazované programy by znamenaly miliardy dolarů různých dotací pro řadu firem a sektorů. V konečném důsledku by přinesly i růst vlivu lobbistů a požadavky na ještě více peněz z vládní pokladny. Ekonom také nesouhlasí v další vlnou regulace, kterou podle něj nové vládní výdajové programy přinesou. A v neposlední řadě může být jejich důsledkem plýtvání či podvody. K nim může motivovat i to, že peníze budou spravovat místní úřady, které ale nebudou mít velkou motivaci k omezování nákladů, protože tyto peníze přichází „zadarmo“.
Zdroj: Cato Institute