Globální dlužník poslední instance

Zejména mohutná fiskální podpora vedla v předchozích letech k nevídanému růstu úspor amerických domácností. Ten je spojován s řadou doprovodných jevů, včetně spekulací na akciovém trhu a dalších aktivech k tomu lehce zneužitelných. Síla rozvah spotřebitele pak byla a někdy ještě je zmiňována jako faktor, který by měl zvyšovat odolnost celé ekonomiky, a tudíž snižovat riziko recese. Je tomu tak?

1. Úspory a cyklus: Pokud chce centrální banka snížit agregátní poptávku a ochladit ekonomickou aktivitu, pak jakýkoliv faktor jdoucí proti této snaze znamená, že tato snaha bude intenzivnější. Jinak řečeno, silné rozvahy domácností a silná spotřeba z nich plynoucí by v konečném důsledku znamenaly pouze to, že Fed by zvedal sazby a utahoval více, než kdyby rozvahy byly slabé. Je to podobný efekt jako ten točící se kolem uvolněných finančních podmínek, o kterých jsem tu psal nedávno.

Jak jsou na tom tedy nyní rozvahy US spotřebitele, respektive úspory domácností? Historický vývoj míry osobních úspor v USA ukazuje následující graf od BofA. Je z něj vidět onen minimálně od šedesátých let nevídaný skok nahoru. Ale také to, že podle grafu už nastal stejně prudký propad a míra úspor se nyní pohybuje blízko historického dna. Z tohoto pohledu jsou tak úvahy o extrémně silných rozvahách a jejich dopadu na ekonomiku a politiku Fedu irelevantní. Přesněji řečeno relevantní být mohou, ale hovořili bychom o opačné situaci – o tom, že rozvahy jsou slabší a centrální banka tudíž nemusí „bojovat“ s jejich silou:


Zdroj: Twitter

2. Úspory a strukturální (ne)rovnováhy: Spojené státy jsou někdy nazývány globálním spotřebitelem poslední instance. Jde o jakousi narážku na funkci centrálních bank, kterou je věřitel poslední instance. Možná by tak ale bylo ve vztahu ke Spojeným státům hovořit jako o dlužníku poslední instance. Uvedený graf přitom ukazuje, jak vznikl. Vidíme v něm totiž dlouhodobě klesající míru úspor, která si sáhla na své dno před finanční krizí, ale pokud dáme stranou exces posledních let, drží se stále relativně nízko.

Jak to vše souvisí?

Pokud nějaká země více utrácí, než spoří, půjčuje si na svou spotřebu a investice od zbytku světa. Tedy od té jeho části, která zase více uspoří, než utratí. Spojené státy jsou silným zástupcem první skupiny. Ve světě s celkově slabou poptávkou (silným sklonem spořit) je pak jejich poptávka pro zbytek světa přínosem – jsou oním spotřebitelem poslední instance. Nerozlučně to s sebou samozřejmě nese to, že USA se u zbytku světa zadlužují (zároveň tam exportují svá pracovní místa přes export poptávky). Jsou tedy oním spotřebitelem/dlužníkem poslední instance, protože kupují u těch, kteří chtějí prodávat (ne sami spotřebovávat) a zároveň půjčovat.

Celkově jde o příběh takzvaných globálních nerovnováh, který jde vyprávět z mnoha někdy méně, někdy více smysluplných úhlů a rovin. Každopádně graf by ukazoval, že přes mohutnou cyklickou vlnu k žádnému strukturálnímu posunu (zatím) nedošlo. Právě strukturálně vyšší míra úspor v USA (a nižší ve zbytku světa) je přitom v podstatě nutným předpokladem toho, aby ony nerovnováhy začaly udržitelně klesat. Tedy mimo jiné toho, aby dlužníci spláceli a věřitelé si nechali splácet (!).