Einstein letí v letadle a dá se do hovoru se svým sousedem. Je to takový všeználek, a tak mu Einstein po chvíli říká: Pojď, budeme si dávat otázky. Když ty nebudeš znát odpověď na tu moji, dáš mi dolar. Když já nebudu znát odpověď na tu tvoji, dám ti 10 dolarů. Muž kývne a ať tedy začne Einstein. Jak to skončilo?
Einstein se po dohodě jen na chvilku zamyslí a pak se ptá, jak daleko je Měsíc od Země. Muž moc dlouho nepřemýšlí. Uzná, že neví, sáhne do peněženky a dá slavnému vědci dolar. Jaká bude tvoje otázka, ptá se Einstein svého souseda? Ten bez přemýšlení řekne: Co to je: Když to jde do kopce, má to tři nohy. Když to ale pak jde z kopce, má to už nohy čtyři? Einstein usilovně přemýšlí, po chvíli zavrtí hlavou a dá muži 100 dolarů. Pak se zeptá se, co to tedy je. Muž sáhne do peněženky a dá Einsteinovi dolar.
1 . Pozor na předpoklady – příběh monetární: Einstein jako synonymum vysoce inteligentního člověka v onom příběhu na základě svých zkušeností automaticky předpokládal, že budou kladeny otázky smysluplné. Automatické, ale nenaplněné předpoklady ovšem dovedou pozlobit.
Před časem jsem tu poukazoval na to, že ještě relativně nedávno americká centrální banka operovala s (tehdy) novým rámcem. Podle něj měla svůj inflační cíl ve výši 2 % vnímat symetricky. Období inflace pod cílem tak mělo být systematicky vyvažováno odpovídajícím obdobím inflace nad cílem. A naopak. Z určitého pohledu dával takový pohled smysl už proto, že asymetrický cíl může sám o sobě snižovat efektivitu jeho dosahování. Jenže Fed tehdy nepředpokládal, že se prostředí prudce změní a relativně mírné nedosahování cíle zespoda se změní v hrubé nedosahování cíle seshora.
Ona symetrie by v současném kontextu znamenala, že po nynějším období vysoké inflace by měl Fed vytvořit prostředí znatelné deflace. Její náklady by ale byly téměř jistě vysoké, přínosy blízké nule. A tudíž není divu, že koncept symetrického cíle byl minimálně na delší dobu zapomenut. Předpoklady se ukázaly jako příliš omezené, realita je mohutně přestřelila.
2 . Pozor na předpoklady – příběh fiskální: Zatímco symetrický monetární cíl má podle mne své rácio, s rozdováděním a kreativitou na straně fiskální politiky to nedávno někteří ekonomové přehnali už od samého počátku. Hovořím o tom, co sice bývá nazýváno Moderní monetární teorií MMT. Ale mám dojem, že u ní šlo hlavně o to, jak nějak ospravedlnit mohutné vládní výdaje jdoucí do oblastí, které jsou zrovna „in“.
Shrnovat nějak MMT je docela ošemetné, ale její významnou součástí je, nebo alespoň byl následující předpoklad: Země, která má dluhy zejména ve vlastní měně, není ve svých vládních výdajích omezena ochotou zahraničních věřitelů poskytovat další půjčky. Jediným omezením jsou inflační tlaky. V praxi jde (podle MMT) ale o nepodstatnou věc, protože ekonomika má spoustu nevyužitých volných zdrojů.
Z mého pohledu nejde vůbec o nějakou novou univerzální teorii. Namísto toho o celkem středněproudý model, na který je ovšem jako samozřejmost navěšeno několik hodně speciálních, až exotických předpokladů. Vývoj posledního jednoho, či dvou let, to ukazuje jasně zejména na straně oné „samozřejmosti“ volných zdrojů a absence inflačních tlaků.