Expanzní nádoba vyrovnává tlaky v otopném systému. Tlak je tedy díky ní stále udržován v určitém rozmezí bez ohledu na to, co se zrovna v systému děje. Centrální banka by v současném pojetí měla fungovat podobně. Nezapomíná se na to někdy?
Pokud se ohřeje voda v otopném systému, zvětší se její objem, a to samo o sobě zvyšuje tlak „v trubkách“. Aby byl udržen v žádoucím rozmezí, je do systému přidána ona expanzní nádoba. Která zjednodušeně řečeno vyšší tlak absorbuje. Pokud pak tlak klesne, dojde k opaku. Mimo extrémy je tedy jedno, co se v systému děje, tlak je fungováním nádoby stále udržován na cílové hodnotě (rozmezí hodnot).
V současném pojetí centrálního bankovnictví by měla centrální banka být obdobou takové expanzní nádoby. To znamená, že by u klíčových proměnných (většinou inflace) měla vyrovnávat tlaky tak, že bude dosahováno cílových hodnot (u inflace většinou 2 %). A pokud by centrální banka takto skutečně fungovala, nemá moc smysl hovořit o tom, že nějaký faktor zvýší, či sníží inflaci. Stejně jako v otopném systému nemá smysl hovořit o tom, že zatopení v kotli, či jeho vyhasnutí změní tlak (mimo extrémních šoků).
Před rokem 2020 se celkem zhusta hovořilo o faktorech, které inflaci dlouhodobě snižují pod cíle centrálních bank. Nyní se zase z evidentních důvodů hovoří o faktorech, které inflaci zvedají vysoko nad cíl. V duchu výše uvedeného to znamená, že monetární „expanzka“ nefunguje tak, jak má. Nebo v jemnější verzi funguje, ale se znatelným zpožděním. Máme tedy (opět) model „jak by to mělo být“ a realitu, která se podle něj tak úplně nechová. Možných příčin bychom mohli asi jmenovat řadu, některé z nich by vyloženě závisely od našeho monetárního světonázoru (viz níže).
Minulý týden jsem tu například hovořil o finančních podmínkách a jejich vlivu na americkou ekonomiku. Přestože sazby jdou nahoru, finanční podmínky se již nějaký čas uvolňují. Princip expanzní nádoby by na jejich základě tedy spíše implikoval, že Fed bude o to více utahovat. Následující graf ale zase ukazuje vývoj ochoty bank půjčovat spotřebitelům. Tato ochota (která nevstupuje do indexu finančních podmínek), je nyní blízko historických extrémů – minim. Samo o sobě by to tedy zase implikovalo spíše zvedací pauzu, či dokonce uvolňování.
Zdroj: Twitter
Podstatný rozdíl mezi Fedem, BoE, ECB a dalšími na straně jedné a expanzkou na straně druhé je tedy v tom, že tato nádoba funguje fyzikálně. Nemusí ani tlak měřit, přenastavení je automatickém, dané její konstrukcí. Centrální banky ve snaze vyhladit cyklus a dosahovat inflačního cíle (i) pomyslný tlak měřit musí a (ii) jde to jen nepřímo, na základě řady indikátorů. Jednoduchý princip se tak v praxi mění v umění, či alchymii. Nicméně i tak se domnívám, že je v této praxi dobré při různých ekonomických a investičních diskusích na popsaný princip nezapomínat – konečné slovo má v současném systému centrální banka. I když někdy mlčí.
Mimochodem, pohled přes expanzní nádobu pojme i monetární teorie a světonázory, podle kterých by se centrální banka neměla do ničeho míchat, či by neměla vůbec existovat. Takový pohled může v jádru říkat, že přidání expanzní nádoby do systému v konečném důsledku napáchá více škody než užitku. Uživatelé systému totiž pak začnou v domnění většího bezpečí dělat vylomeniny takového rozsahu, že je (nedokonale) fungující monetární expanzka nedokáže pojmout a eliminovat. Jinak řečeno, „technické“ zvyšování odolnosti systému vede ke změně chování více než vyvažující technickou změnu.