Německo by do roku 2035 mohlo potrubím dovážet až 100 terawatthodin (TWh) zeleného vodíku ze sousedních zemí. To by pokrylo značnou část předpokládané roční poptávky, uvádí studie berlínských organizací Energiewende a Industry, ze které cituje agentura Reuters. Berlín se snaží rozšířit využívání vodíku jako zdroje energie, aby snížil emise skleníkových plynů v průmyslových odvětvích, která silně znečišťují životní prostředí a která nelze elektrifikovat, jako je ocelářství a chemický průmysl. Chce také snížil závislost na dovozu fosilních paliv.
Zelený vodík, vyráběný pomocí solární a větrné energie, je pilířem plánované energetické transformace Německa. Vodík by podle studie mohl do roku 2035 pokrýt 11,2 procenta celkové plánované poptávky po energii, která se v Německu odhaduje na 894 TWh ročně. Protože jsou ale zdroje z obnovitelné energie omezené, bude Německo muset 50 až 70 procent vodíku dovážet.
V současné době Německo spotřebovává 55 až 60 TWh vodíku ročně. Ten se ale vyrábí téměř výhradně z fosilních paliv, vyplývá z údajů ministerstva hospodářství.
Studie uvádí, že do roku 2030 by Německo mohlo vyrábět 11 TWh vodíku. Potrubím by pak mohlo dovážet přibližně 17 TWh zeleného a zhruba 15 TWh modrého vodíku vyráběného ze zemního plynu. To by v Německu pokrylo méně než polovinu celkové poptávky po vodíku, která by měla do konce tohoto desetiletí dosáhnout 95 až 130 TWh.
Podle studie by však Německo mohlo s využitím stávající infrastruktury zemního plynu v Evropě do roku 2035 zvýšit dovoz potrubím na 60 až 100 TWh. "Aby Německo dosáhlo klimatické neutrality, potřebuje bezpečné a nákladově efektivní dodávky vodíku z obnovitelných zdrojů. Dovoz z Evropy potrubím v tomto ohledu hraje klíčovou roli," uvedl ředitel společnosti Energiewende Simon Müller.
Mezi perspektivní koridory patří dovoz z Dánska a Norska přes Severní moře a v pozdější fázi vzhledem ke vzdálenosti a technické složitosti také ze Švédska a Finska přes Baltské moře. V dlouhodobém horizontu mohou hrát významnou roli plynovody z jižní Evropy a Severní Afriky, zejména ze Španělska a Tuniska, a dále možný dovoz z Británie, Portugalska, Alžírska, Řecka a z Ukrajiny, uvádí studie.