Nedávno jsem četl jednu studii, ve které se rozebíralo i to, že inflační šok přicházející po roce 2020 šel zejména z nabídkové strany. Tudíž prý nemělo velký smysl razantně utahovat monetární politiku, protože ta ovlivňuje poptávkovou stranu ekonomiky. Dnes bych se tomuto tématu chtěl věnovat, protože zmíněné tvrzení na jednu stranu dává smysl, ale na stranu druhou je zavádějící.
Kdysi jsem se tu trochu věnoval tomu, že inflace je vždy monetárním jevem. Bývá to často rozporováno, ale fakticky nejde o věc názoru. Ceny nemohou být totiž ze své podstaty a definice jiným, než peněžním/monetárním jevem. Jak bychom vůbec mohli hovořit o nějaké (peněžní) ceně bez peněz? Konkrétní výše cen je pak dána v principu tím, kolik je v ekonomice peněz relativně k množství zboží a služeb. A pozor: Nic z toho nevylučuje možnost, že ceny rostou třeba kvůli negativnímu ropnému šoku, či problémům ve výrobních vertikálách. Jen to znamená, že tento šok není doprovázen úpravou množství peněz tak, aby celkový efekt byl nulový (ceny nerostly). Příliš mnoho peněz pak honí příliš málo zboží a služeb a jejich ceny tak rostou.
Výše uvedené je také jen jinak řečeno to, že u inflace mají poslední slovo centrální banky. Tedy subjekty, které stojí u zdroje nabídky „základních“ peněz. Někdy ale toto slovo spíše jen šeptají a to záměrně. Pokud například přijde ropný šok, mohou teoreticky sáhnout k drakonickým krokům, zvednout několikanásobně sazby a prudce snížit peněžní nabídku. Tak, že by ceny i přes ropný šok vůbec nerostly. Tento šok tak má své slovo, ale ne to poslední.
Proč tedy centrální banky nejednají uvedeným způsobem? U onoho ropného, či jiného nabídkového šoku by totiž došlo i k prudkému propadu ekonomické aktivity a k růstu nezaměstnanosti. Což je většinou příliš vysoká cena za to, že na čas nedojde k vyšší inflaci. Centrální banky tak své poslední slovo pečlivě váží. Tak, aby celkové náklady snižování inflace nepřevýšily náklady ve formě vyšší nezaměstnanosti a nižších příjmů. A na první pohled se pak zdá, že inflaci plně ovlivnit nemohou. Jenže ony jen nechtějí z výše popsaného důvodu – kvůli tomu, že s inflací ovlivní monetární politika i produkt, protože ceny nejsou úplně flexibilní.
Přesně k tomu dochází v posledních letech v USA a já v té souvislosti používám výraz měknutí inflačního cíle. Ne proto, že by americký Fed nemohl inflaci snížit. Ale proto, že citlivost inflace na poptávkovou (monetární) kontrakci je zřejmě nízká – právě kvůli vysokému vlivu nabídkových faktorů. Ale kdyby teoreticky Fed snížil peněžní nabídku třeba na polovinu a sazby by poslal na 50 %, poslal by ekonomiku pravděpodobně nejen do dezinflace, ale do hluboké a hospodářsky bolestivé deflace. Měl by poslední slovo i u inflace s nabídkovým počátkem.
V konečném důsledku se dostáváme k tomu, že změny v monetární politice jsou rozloženy mezi ekonomickou aktivitu a zaměstnanost na straně jedné a vývoj cen na straně druhé. Kdyby byly ceny stoprocentně flexibilní, včetně mezd, centrální banky by toto dilema neměly - šly by přímo za inflačními cíli. Jejich politika by totiž neovlivňovala produkt, jen ceny. To je ale finance fiction. A existuje nějaký příklad z minulosti, kdy centrální banka šla za cílem skutečně razantně a moc nehleděla na druhou stranu, tedy aktivitu a zaměstnanost? Jedním z těch období, které tomu byly relativně blízko, bylo známé Volckerovo tažení proti inflaci. Na něj se podíváme příště. Zde už jen malý návrat k úvodu:
Inflace po roce 2020 zřejmě byla do značné míry tažena nabídkovou stranou ekonomiky. A je možné, že kvůli tomu nemělo smysl masivně utahovat monetární politiku. Ale s důležitým dodatkem: Ne proto, že by nešlo utáhnout tak moc, až by inflace klesla. Ale kvůli tomu, že takové utažení by bylo mnohem nákladnější na straně ekonomické aktivity než přínosnější na straně inflace. A hovořit by se dalo i o tom, jak moc do hry vstupovaly poptávkové tlaky, ale o tom také příště.