Michael Pettis je mimo jiné známým odborníkem na Čínu a globální (ne)rovnováhy. Tedy na tok zboží a úspor ve světové ekonomice a z toho plynoucí přebytky a deficity. Ekonom nyní na Politico zveřejnil úvahu, která tvrdí, že UK si musí vybrat mezi finančním sektorem a průmyslem. Tedy téma, které se úzce týká i Spojených států. Tedy ekonomiky s obrovským finančním sektorem, kde zřejmě nemalá část lidí touží po reindustrilaizaci.
Pan Pettis jako rámec pro svou úvahu připomíná následující: Po celá desetiletí země jako Německo, Japonsko a Čína tlumily domácí spotřebu a mzdy, aby podpořily růst tažený exportem. Jedním z nevyhnutelných důsledků byly velké obchodní přebytky. A ty vyžadují obchodní partnery ochotné a schopné vytvářet zase obchodní deficity, které tyto přebytky absorbují. Byly to převážně anglofonní ekonomiky disponující efektivními a velkými finančními systémy. Tedy USA, ale významnou roli hraje v tomto systému i Spojené království.
„Londýn nabídl deregulované finanční prostředí, vysoce kvalitní správu a řízení společností a širokou škálu „bezpečných“ aktiv. A přilákal tak vlnu kapitálu ze zemí, které potřebovaly zahraniční aktiva k vyrovnání svých přebytků“. Mými slovy – země s obchodními přebytky musí těm, které si od nich zboží kupují, na tyto nákupy půjčovat. Tj., musí nakupovat nějaká aktiva z dovážejících zemí. Tyto nákupy jsou přitom nejlehčí/nejlepší tam, kde jsou kvalitní aktiva (akcie, dluhopisy…) a kde jde nákup provést jednoduše. Tedy právě USA a UK.
Pan Pettis: „Není tedy náhoda, že anglofonní ekonomiky s nejhlubšími, nejlikvidnějšími a nejlépe řízenými finančními trhy – USA, Spojené království a Kanada, dohromady generovaly dvě třetiny až tři čtvrtiny všech globálních deficitů“. Mimochodem, před tímto „exportem dluhopisů a dovozem zboží a rostoucími deficity varoval už John Maynard Keynes v Brettonwoodské konferenci v roce 1944“. Příliv kapitálu do UK pak tlačil libru nahoru, což vedlo k menší konkurenceschopnosti britského zboží a zlevnění dovozu. UK se tak z tohoto pohledu stalo ekonomikou, „kde finanční služby a inflace aktiv – zejména nemovitostí, nahradily průmyslovou zaměstnanost jako zdroje růstu příjmů“.
V rámci UK těžil z popsaného vývoje zejména Londýn. Zde ceny nemovitostí prudce vzrostly, vzkvétaly bankovní a právní služby a zvyšovala se nerovnost. A jak poukazuje pan Pettis, zbytek země a zejména sever, Wales a části Skotska nesly náklady. Tyto regiony totiž stály na výrobních odvětvích, „která již nebyla schopna konkurovat průmyslové a obchodní politice v zahraničí. A staly se obětí modelu, který byl stále více závislý na zahraničních penězích, zahraničním dovozu a spekulativním financování … není náhoda, že se výsledek hlasování o Brexitu tak dramaticky rozdělil podle regionálních hranic. Neodrážel ani tak odmítnutí Evropy, jako spíše odmítnutí globálního modelu, který ponechal velké části země pozadu“.
Z mého pohledu výše uvedené dost kopíruje to, jakou roli ve světové ekonomice hraje dolar. Jeho dominantní pozice je většinou považována jako velké plus pro Spojené státy. Jenže je tu i odvrácená strana mince. Jejím základem je zájem o tuto měnu daný vzájemně propojenými faktory – atraktivitou amerických trhů a aktiv a touhou přebytkových zemí nakupovat zahraniční aktiva tak, aby udržely své exportní modely (jak bylo popsáno výše). Důsledkem je strukturálně silnější dolar s podobným efektem na domácí průmysl jako má silnější libra v UK. Jen možná v ještě větší míře.
Před časem jsem v této souvislosti psal, že současná americká vláda se snaží eliminovat obchodních deficitů cly. To je cesta pochybná, ale tento cíl by teoreticky mohl být alespoň částečně splněn jiným mechanismem. Pokud by se vládě podařilo podkopat důvěru v dolar a americká aktiva a tím by narušila onu globální recyklaci úspor a exportů. Z níž USA vychází jako obchodně deficitní země. Zítra se s dalšími poznámkami podíváme na pokračování úvahy od pana Pettise.
Více z ekonomiky a trhů i na X: @JiriSoustruznik