Globální investice do výstavby infrastruktury pro umělou inteligenci by měly do roku 2030 dosáhnout hranice sedmi bilionů dolarů, avšak tento masivní rozvoj naráží ve Spojených státech na sílící odpor veřejnosti a legislativní bariéry. Podle aktuálních dat zvažuje již 14 států, včetně New Yorku či Oklahomy, zavedení moratorií nebo přísných omezení pro nová datová centra kvůli jejich extrémní zátěži pro energetické sítě a vysoké spotřebě vody.
Kritickou situaci ilustruje zpráva o nedávném vetu guvernéra státu Maine, který zvrátil zákonodárci schválený plošný zákaz výstavby, jenž by znemožnil technologickým gigantům rozšiřovat nezbytné výpočetní kapacity, píše server CNBC.
Balaji Tammabattula, provozní ředitel společnosti BaRupOn, k tomuto trendu uvádí, že stejně jako domácí počítač může přispívat výkonem do distribuované sítě, může i moderní domov hostit výpočetní hardware, který plynule napájí rozsáhlé systémy pro zpracování dat.
„Proveditelnost závisí na dostupné energii, internetovém připojení, řízení tepla a typu pracovní zátěže. Pro dávkové zpracování a nečasově citlivé úkoly domácí prostředí funguje překvapivě dobře," řekl Tammabattula.
Pozornost technologického i realitního sektoru se obrací k modelu decentralizace, který předpokládá integraci výpočetních uzlů přímo do rezidenčních objektů. Přední americký stavitel PulteGroup zahájil v této souvislosti strategickou spolupráci s kalifornským startupem Span a Nvidií na pilotním programu, který transformuje běžné domácnosti na tzv. mikro-uzly AI sítě. Tento přístup využívá instalaci kapalinou chlazených čipů RTX PRO 6000 Blackwell na vnější stěny novostaveb, což umožňuje obejít zdlouhavé povolovací procesy spojené s obřími průmyslovými areály.
„Datové centrum o výkonu 100 MW stojí přibližně 15 milionů dolarů za megawatt a jeho výstavba trvá tři až pět let. Span tvrdí, že tuto kapacitu dokáže dorovnat nasazením uzlů XFRA do 8 000 nových domácností během přibližně šesti měsíců za tři miliony dolarů/megawatt,“ míní Arthur Ream, lektor informačních systémů na Bentley University.
„Zajímavá otázka není, jestli rezidenční výpočetní kapacita funguje. Jde o to, zda bezpečnost, spolehlivost a regulace obstojí i v gigawattovém měřítku, nebo zda průmysl tiše zjistil, že nejlevnější místo, kam umístit provozní riziko AI, je do cizí technické místnosti,“ dodal v rozhovoru pro CNBC.
Model domácích datových center přináší také zásadní inovace v oblasti energetické efektivity prostřednictvím sekundárního využití odpadního tepla. V Evropě již startupy jako britská Heata úspěšně integrují servery do domácích zásobníků vody, čímž majitelům nemovitostí zajišťují ohřev vody zdarma výměnou za hostování hardwaru. Potenciál tohoto řešení je obrovský; podle analýz společností EnergiRaven a Viegand Maagoe by odpadní teplo z datových center mohlo do roku 2035 vytápět ve Velké Británii více než 3,5 milionu domácností.
Podobné projekty na komunitní úrovni realizuje také ve Finsku, kde odpadní teplo z infrastruktury vytápí přibližně 250 tisíc obyvatel. Odborníci poukazují na to, že tento udržitelný přístup nejen odlehčuje centrální síti, ale zároveň vytváří přímý ekonomický benefit pro koncového spotřebitele, což může zmírnit negativní vnímání AI v širší společnosti.
Navzdory vysokému tempu inovací však experti varují před výraznými technologickými a bezpečnostními limity rezidenční sféry. Domácí prostředí postrádá průmyslové standardy fyzické ostrahy, redundanci napájení a extrémní hustotu výkonu, kterou vyžaduje trénování největších jazykových modelů.
Aimee Simpsonová, ředitelka marketingu ve společnosti Huntress, vyjadřuje značnou skepsi ohledně bezpečnosti a uvádí, že si nedokáže představit svět, kde by uživatelé s povinnostmi v oblasti zabezpečení dat akceptovali, že jejich důvěrné informace zpracovávají servery umístěné v něčí garáži.
Budoucí rozmach tohoto modelu bude navíc záviset na postoji asociací vlastníků domů a lokálních regulátorů, kteří se obávají hlučnosti chladicích systémů a požárních rizik, což může rovněž představovat bariéru před masovým nasazením serverů do amerických domovů.
Autorem textu je Martin Krejčiřík.