Ačkoliv o významu corporate governance, nebo-li správy korporací byly i v Čechách popsány stohy papíru, v realitě je chápání a přijímání alespoň těch základních principů corporate governance stále velmi omezené. Jedním z hlavních důvodů je skutečnost, že v podmínkách českého kapitálového trhu jsou principy corporate governance, většinou převzaté z amerických a britských zkušeností, dosti efemérní.
Jak v USA tak v Británii je pro firmy typické, že jejich akcionáři jsou velmi „rozptýlení“. To znamená, že typická firma v USA či Británii má tisíce, někdy i miliony akcionářů a žádný z těchto akcionářů nevlastní významnější podíl ve firmě. Z takového rozložení akcionářů plyne, že o chod firmy se v podstatě stará management, najatý akcionáři s cílem zvýšit hodnotu společnosti. K získání vlivu na chod firmy stačí nakoupit pár procent akcií.
V kontinentální Evropě je, jako vždy, všechno jinak. Drtivá většina firem v Německu, Francii, Itálii, ale i ve Švédsku, Belgii či Rakousku, má jednoho hlavního vlastníka, který firmu vlastní už dlouho a ovládá ji buď sám, či ve spojení s jedním dalším akcionářem. U kontinentálních firem je tak jasně soustředěná kontrola nad firmou a pokud chce investor firmu ovládnout, musí se dohodnout s klíčovým vlastníkem. Proto jsou na kontinentě tak vzácná „nepřátelská převzetí“, neboť nejsou de facto možná.
Jedno číslo přesvědčivě ukazuje na rozdíly mezi USA a Británií a kontinentem. Mezi 1300 firmami obchodovanými na New York Stock Exchange má jedna polovina největšího akcionáře s 5 či méně procenty akcií. Na koncentrovanějším Nasdaqu má polovina firem největšího akcionáře s maximálně 8 % akcií. V Evropě vlastní typický největší vlastník okolo 50 % akcií (to platí pro Rakousko, Belgii, Německo, Itálii i Nizozemí).
Fascinující je ovšem stav na českém kapitálovém trhu. Mezi 55 tituly na pražské burze měl hlavní akcionář ve 20 % firem více než 90 % akcií. V polovině firem pak největší akcionář měl majoritu a mohl firmu zcela ovládat. Taková koncentrace je neobvyklá i v Evropě a řadí českou ekonomiku na první místo v koncentraci vlastnictví.
Tak silné postavení majoritního vlastníka samozřejmě mění situaci ve firmě. K ničemu nejsou potřebné jemné mechanismy vzájemné kontroly a zodpovědnosti členů představenstva. A k čemu je dozorčí rada? Majoritní vlastník si stejně prosadí svou, jak ostatně dosvědčuje řada příkladů y české praxe, kde vítěz (vlastník majority) většinou firmu používal zcela dle svých potřeb, bez ohledu na ostatní minoritní akcionáře.
Pro českou ekonomiku je proto třeba přizpůsobit obecně používaná pravidla corporate governance a především dbát na ochranu minoritním akcionářů, více než třeba v USA či Británii.