S tím, jak Spojené státy útočí na titul země s jednou z největších makroekonomických disbalancí, nabývá otázka financování jejich dvojnásobného deficitu (obchodní bilance a rozpočtu) pro světové finanční trhy palčivého významu. V konečném důsledků jsou sice tyto deficity signifikantní jenom v okamžiku negativního vlivu na ceny aktiv nebo na reálnou ekonomiku – a to se zatím nestalo - nicméně jeden nikdy neví. Hlavní ekonom investiční banky Morgan Stanley Stephen S. Roach se přesto zabývá otázkou financování (a ufinancování) těchto deficitů resp. možnou reminiscencí s rokem 1987.
Jako první se S. Roach dívá na současné zdroje financování amerických deficitů. Podle jeho názoru v tomto okamžiku rozhodně nepanuje nouze o subjekty, které jsou ochotné USA poskytnout dostatek volných finančních prostředků – zejména pokud se podíváme na poslední data o nákupech finančních aktiv denominovaných v USD. Podle „US Treasury International Capital (TIC)“ čisté nákupy dolarových aktiv v červnu dosáhly 85,5 miliardy. To sice představuje signifikantní nárust vůči květnu (62,4 miliardy USD), jde však pouze o průměrnou hodnotu v rámci období šesti měsíců končících dubnem 2004 (86,1 miliardy USD). Soukromé subjekty jsou zodpovědné za velkou většinu této částky – plných 44 % šlo ve prospěch nákupu akcií (po třech měsících čistých prodejů). Naopak objem nákupů centrálních bank a jiných finančních institucí zaznamenal pokles – v období května a června dosáhl jenom průměrných 16,4 miliardy USD, zatímco za prvních šest měsíců tohoto roku se pohyboval na cca 29,4 miliardy za měsíc.
Tento posun v poměru privátních a „státních“ peněz je jedním z klíčů k pochopení principu financování amerických deficitů. Hlavní hybnou silou nákupů amerických finančních aktiv byly historicky vždy privátní zdroje. V období mezi roky 1985 a 2003 dosáhl podíl privátních zdrojů na celkových čistých nákupech plných 86 % (na „státní“ peníze tak logicky zbylo jenom 14 %)! Motivy těchto dvou skupin investorů jsou však diametrálně rozdílné – privátní peníze hledají zhodnocení, státní prostředky jsou obvykle investovány s ohledem na politické/monetární zájmy. Dostáváme se k cíli.
Mezera mezi schodky běžných účtů (zejména v USA) a jejich přebytky (zejména v Asii) ještě nikdy nebyla větší. Podle odhadů MMF je tato mezera na úrovni 2,3 % světového HDP – dvakrát více než před 10 lety. Za normálních okolností by bylo realistické očekávat, že se tato mezera sníží – zejména díky změnám na straně deficitů. K tomu však zatím nedošlo, primárně ze dvou důvodů: a) americký spotřebitel má nenasytný apetit konzumovat, b) exportně orientované asijské ekonomiky potřebují podhodnocené měny v zájmu pokračujícího vývozu svých výrobků do USA. Tento status quo má však kritický dopad i na ostatní země a regiony. Navíc, agresivní nákupy amerických Treasuries, korporátních dluhopisů a jiných státem garantovaných dluhových instrumentů drží úrokové sazby níže, než by asi měly být. To dodává podporu ostatním trhům finančních aktiv, zejména akcií. Dochází navíc k extrakci dalších finančních hodnot formou refinancování hypoték za rekordně nízké sazby. Kdo by si mohl přát více?
Chtít více je lidsky přirozené. Stejně přirozené jsou však ekonomické poučky, které hovoří o vyrovnání resp. narovnání výše uvedených disbalancí. Stále se zvětšující schodek běžného účtu a stále se snižující míra úspor nejsou dlouhodobě udržitelné v případě žádné ekonomiky. Všechno, co v takové situaci mohou americké (stejně jako zahraniční) autority dělat, je snažit se utlumit případné prudké změny cen finančních aktiv a hrát „na čas“. A to je právě to, co pravděpodobně leží za růstem nákupů dolarových aktiv v období od podzimu roku 2003 do současnosti. Navzdory mírnému poklesu v květnu a červnu oficiální data ukázala, že mezi zářím 2003 a červnem 2004 nákupy zahraničních centrálních bank tvořily plných 35 % všech čistých nákupů. To je více jak 200 % dlouhodobého průměru, dokonce to je 4,5x více, než je průměr let 2000-2002 (7,6 %). Není těžké si domyslet, proč zahraniční centrální banky – zejména ty asijské – nastoupily na cestu intenzivní podpory amerického dolaru. V obavách z domácí poptávky a v ještě větších obavách o osud vývozů při případném posílení jejich lokálních měn totiž nemají na výběr.
Příště se podíváme na již zmíněnou reminiscenci s rokem 1987.
Pozn. „Soukromými“ penězi jsou myšleny zdroje privátních investorů (např. fondů nebo pojišťoven), naopak „státní“ peníze jsou zdroje vlád a centrálních bank.
Petr Žabža, Patria Direct
Zdroj: Stephen S. Roach, The Funding of America.