Hledat v komentářích
Investiční doporučení
Výsledky společností - ČR
Výsledky společností - Svět
IPO, M&A
Týdenní přehledy
 

Detail - články
S. Roach – Financování amerických deficitů a ozvěny roku 1987, 1. část

S. Roach – Financování amerických deficitů a ozvěny roku 1987, 1. část

25.8.2004 12:02
Autor: 

S tím, jak Spojené státy útočí na titul země s jednou z největších makroekonomických disbalancí, nabývá otázka financování jejich dvojnásobného deficitu (obchodní bilance a rozpočtu) pro světové finanční trhy palčivého významu. V konečném důsledků jsou sice tyto deficity signifikantní jenom v okamžiku negativního vlivu na ceny aktiv nebo na reálnou ekonomiku – a to se zatím nestalo - nicméně jeden nikdy neví. Hlavní ekonom investiční banky Morgan Stanley Stephen S. Roach se přesto zabývá otázkou financování (a ufinancování) těchto deficitů resp. možnou reminiscencí s rokem 1987.

Jako první se S. Roach dívá na současné zdroje financování amerických deficitů. Podle jeho názoru v tomto okamžiku rozhodně nepanuje nouze o subjekty, které jsou ochotné USA poskytnout dostatek volných finančních prostředků – zejména pokud se podíváme na poslední data o nákupech finančních aktiv denominovaných v USD. Podle „US Treasury International Capital (TIC)“ čisté nákupy dolarových aktiv v červnu dosáhly 85,5 miliardy. To sice představuje signifikantní nárust vůči květnu (62,4 miliardy USD), jde však pouze o průměrnou hodnotu v rámci období šesti měsíců končících dubnem 2004 (86,1 miliardy USD). Soukromé subjekty jsou zodpovědné za velkou většinu této částky – plných 44 % šlo ve prospěch nákupu akcií (po třech měsících čistých prodejů). Naopak objem nákupů centrálních bank a jiných finančních institucí zaznamenal pokles – v období května a června dosáhl jenom průměrných 16,4 miliardy USD, zatímco za prvních šest měsíců tohoto roku se pohyboval na cca 29,4 miliardy za měsíc.

Tento posun v poměru privátních a „státních“ peněz je jedním z klíčů k pochopení principu financování amerických deficitů. Hlavní hybnou silou nákupů amerických finančních aktiv byly historicky vždy privátní zdroje. V období mezi roky 1985 a 2003 dosáhl podíl privátních zdrojů na celkových čistých nákupech plných 86 % (na „státní“ peníze tak logicky zbylo jenom 14 %)! Motivy těchto dvou skupin investorů jsou však diametrálně rozdílné – privátní peníze hledají zhodnocení, státní prostředky jsou obvykle investovány s ohledem na politické/monetární zájmy. Dostáváme se k cíli.

Mezera mezi schodky běžných účtů (zejména v USA) a jejich přebytky (zejména v Asii) ještě nikdy nebyla větší. Podle odhadů MMF je tato mezera na úrovni 2,3 % světového HDP – dvakrát více než před 10 lety. Za normálních okolností by bylo realistické očekávat, že se tato mezera sníží – zejména díky změnám na straně deficitů. K tomu však zatím nedošlo, primárně ze dvou důvodů: a) americký spotřebitel má nenasytný apetit konzumovat, b) exportně orientované asijské ekonomiky potřebují podhodnocené měny v zájmu pokračujícího vývozu svých výrobků do USA. Tento status quo má však kritický dopad i na ostatní země a regiony. Navíc, agresivní nákupy amerických Treasuries, korporátních dluhopisů a jiných státem garantovaných dluhových instrumentů drží úrokové sazby níže, než by asi měly být. To dodává podporu ostatním trhům finančních aktiv, zejména akcií. Dochází navíc k extrakci dalších finančních hodnot formou refinancování hypoték za rekordně nízké sazby. Kdo by si mohl přát více?

Chtít více je lidsky přirozené. Stejně přirozené jsou však ekonomické poučky, které hovoří o vyrovnání resp. narovnání výše uvedených disbalancí. Stále se zvětšující schodek běžného účtu a stále se snižující míra úspor nejsou dlouhodobě udržitelné v případě žádné ekonomiky. Všechno, co v takové situaci mohou americké (stejně jako zahraniční) autority dělat, je snažit se utlumit případné prudké změny cen finančních aktiv a hrát „na čas“. A to je právě to, co pravděpodobně leží za růstem nákupů dolarových aktiv v období od podzimu roku 2003 do současnosti. Navzdory mírnému poklesu v květnu a červnu oficiální data ukázala, že mezi zářím 2003 a červnem 2004 nákupy zahraničních centrálních bank tvořily plných 35 % všech čistých nákupů. To je více jak 200 % dlouhodobého průměru, dokonce to je 4,5x více, než je průměr let 2000-2002 (7,6 %). Není těžké si domyslet, proč zahraniční centrální banky – zejména ty asijské – nastoupily na cestu intenzivní podpory amerického dolaru. V obavách z domácí poptávky a v ještě větších obavách o osud vývozů při případném posílení jejich lokálních měn totiž nemají na výběr.

Příště se podíváme na již zmíněnou reminiscenci s rokem 1987.

Pozn. „Soukromými“ penězi jsou myšleny zdroje privátních investorů (např. fondů nebo pojišťoven), naopak „státní“ peníze jsou zdroje vlád a centrálních bank.

Petr Žabža, Patria Direct

Zdroj: Stephen S. Roach, The Funding of America.


Váš názor
  • Jen tak dál
    25.8.2004 16:06

    Škoda, že se s články podobného ražení, které jsou zaměřeny na obecnější makro či mikro-ekonomickou problematiku a ekonomickou teorii nesetkáváme na stránkách Patrie častěji. Jsou blahodárným osvěžením od komentářů popisujících spíše jednotlivosti, jejichž život a obsah se po pár dnech či hodinách stává neaktuálním.
    Petr Kučera
Aktuální komentáře

Související komentáře
    Nejčtenější zprávy dne
    Nejčtenější zprávy týdne
    Nejdiskutovanější zprávy týdne
    Denní kalendář hlavních událostí
    Nebyla nalezena žádná data