Ve světle posledních skandálů spojených s americkými podílovými fondy se objevuje stále širší vrstva investorů s názorem, že podílové fondy v takové formě, v jaké je nyní známe, jsou archaickým a neefektivním investičním instrumentem. Můžeme s tímto názorem souhlasit stejně jako nesouhlasit, nelze ale upřít že 7 bilionů amerických dolarů v nich investovaných je nezanedbatelnou "kupní silou". Pokud by se byť jenom část této kupní síly přesunula do jiných instrumentů, podílovým fondům by asi začalo být hodně úzko.
Jaké jsou argumenty k názoru, že akciové fondy jsou v současné formě "dinosaury" ?
*
Efektivita aktivní správy - je empiricky dokázáno, že jenom mizivé procento aktivně spravovaných podílových fondů přesáhne v ročním hodnocení svůj benchmark. To je dáno kombinací několika faktorů - za hlavní je možno považovat fakt, že častá obrátka portfolia vede k neúměrnému růstu nákladů na obchodování. Lidský faktor při správě aktiv sebou vždy nese riziko emotivního a intuitivního rozhodování, které do investičního procesu nepatří. Situaci, kdy jsou portfolio-manažeři v mnoha případech "rukojmí" svého makléře, nyní raději neuvažujeme.
*
Vstupní poplatky - účtovat si při nákupu podílových listů až 5% z ceny nákupu jako vstupní poplatky je podle mého osobního názoru nestoudné. Poplatky v této výši jsou možné plně ospravedlnitelné u fondů, které stabilně vykazují nadprůměrnou výkonnost - účtovat si je paušálně je však minimálně diskutabilní.
*
Kategorizace fondů a jejich statuty - pravděpodobně nejpádnější argument. Pro portfolio-manažery a jejich roční hodnocení je sice chvalitebné, že v situaci poklesu trhů o 20% NAV jejich fondu spadlo jenom o 18% (a tudiž se jim podařilo "přebít" svůj benchmark) - pro prostého investora je to však ztráta jako každá jiná. Nikdo, kdo má všech pět pohromadě, přece nebude platit 5% za to, aby mu někdo jiný prodělával peníze. Ztráta je ztráta - jestli ztratím 18% nebo 20% je ve své podstatě jedno. Práce portfolio-manažera je zde na vině však jenom částečně. Za hlavní problém je považována rigidní kategorizace na fondy akciové, dluhopisové, peněžního trhu a fondy smíšené. Proč by měl manažer akciového fondu zůstávat přes váhu v akciích, když se všechny akciové indexy řítí do pekla? Proč by měl manažer fondu dluhopisů sedět na portfoliu bondů v řádu miliard dolarů, když je zvyšování úrokových sazeb za rohem ? Nechme manažerům volnost v jejich rozhodování při zachování určitých pravidel.
Vše, co bylo výše uvedeno, vedlo k raketovému růstu obliby tzv. Exchange traded funds
(indexových akcií) a alternativním formám správy majetku - v neprospěch klasických fondů. U ETF je důvod jejich obliby jasný - vysoká likvidita, obchodovatelnost na obvyklých akciových burzách, nízké poplatky za obchod, žádné vstupní ani výstupní poplatky, relativně široká paleta nabízených typů. U alternativních forem správy majetku (rozumějmě hedge-fondy) je situace o něco komplikovanější, ne však o tolik:
- bechmarkem zde obvykle není předem stanovený akciový index, ale bezriziková úroková míra. To vede k tomu, že se obvykle nesetkáte s argumentem typu "Index ztratil 20%, náš fond poklesl jenom o 18%, takže jsme vlastně více než splnili naše investiční cíle".
- odměna správcům fondu je účtována z výnosu nad stanovený benchmark - filozofie je jasná, pokud správce nevydělá klientovi peníze, nemá nárok na odměnu.
- strategie fondu se mění podle aktuálních tržních podmínek - není rigidně navázána na jednu skupinu aktiv, ale reflektuje nastalou situaci na trhu. Manažer fondu může investovat do akcií, dluhopisů, komodit nebo derivátů a je do značné míry jenom na něm, jak peníze vydělá.
Odpověď na otázku uvedenou v nadpisu je tak nasnadě - jak se k tomu podílové fondy postaví je věc jiná.
Petr Žabža