Faktor vlivu energetiky na životní prostředí bude mít stále významnější vliv na společnosti v ní operující (jejich výnosy, náklady a investiční výdaje), a to jak na úrovni (nových) trhů (např. obchod s emisními certifikáty), tak na úrovni norem, limitů, apod. Díky již podniknutým rozsáhlým investicím v energetice samotné (např. odsíření uhelných elektráren) i v navazujících odvětvích se zatěžování životního prostředí u nás již znatelně snížilo. Dodržení emisních stropů SO2 do roku 2010 by tak podle státní energetické koncepce nemělo být problémem, opak stále platí o NOx, a měrných emisích CO2. Následující tabulka shrnuje cíle emisí do roku 2030:
Zdroj: MPO
Významnou součástí celkového vztahu mezi energetikou a životním prostředím je
produkce elektrické energie z obnovitelných zdrojů energie, OZE. Minule jsme konstatovali, že podle SEK se do roku 2030 předpokládá silný nárůst podílu obnovitelných energetických zdrojů, výroba elektřiny z OZE se bude orientovat zejména na biomasu (11TWh v roce 2030, což vyvolává otázky o tom, jaký subjekt a jak tuto kvótu efektivně naplní), větrné elektrárny a malé vodní elektrárny jsou daleko za ní s více než 1TWh předpokládané produkce v roce 2030, fotovoltanika a bioplyn jsou zanedbatelné. OZE se tak stanou významnějším konkurentem pro klasické zdroje, zároveň by měly (pokud mají být uvedené cíle splněny nejen formálně) představovat zajímavou investiční příležitost. Toto hodlá stát podporovat následujícími kroky:
1. zachovat dosavadní princip přednostního připojení k přenosové a distribuční soustavě a právo přednostní dopravy elektřiny přenosovou a distribuční soustavou; do plného otevření trhu s elektřinou zachovat právo na přednostní výkup elektřiny z OZE za regulované ceny;
2. zavést systém vydávání záruky původu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (v roce 2004);
3.
zavést systém obchodovatelných zelených certifikátů výroby elektřiny z OZE s regulovanými cenami certifikátů a s povinnými kvótami jejich nákupu subjekty konečného zúčtování;
4.
investorům do zdrojů elektřiny na bázi OZE garantovat minimální výši výnosů na jednotku vyrobené elektřiny po dobu minimálně 15 let od data jejich uvedení do provozu;
Klíčový pro úspěch tohoto plánu je právě poslední a předposlední bod. V principu totiž může do OZE investovat přímo stát (tj. my všichni), nebo soukromý (a státem nevlastněný, jinak jsme efektivně zpět u prvního bodu) subjekt, který tak ale učiní pouze v případě, že mu volné cash flow produkované tímto projektem zaplatí příslušné kapitálové náklady. Výše prodejních cen elektřiny, respektive celkového výnosu a příjmu na prodanou kWh, produkovanou z OZE a jeho predikovatelnost tak představují hlavní determinanty atraktivnosti investice. To samozřejmě vedle samotných investičních nákladů a nákladů produkčních, které jsou funkcí zvolené technologie (např. větrné elektrárny, které dominují OZE v Německu) a ve srovnání s koncovými cenami představují poměrně malý prostor pro riziko ve smyslu odchylky od předpokládaných hodnot. Podotkněme, že relativní výše produkčních a investičních nákladů je u OZE často silně vychýlena ve směru investic. A zatímco celkový náklad (tj. včetně kapitálu) na jednotku produkce je většinou vyšší, než u klasických elektráren, náklad operační a marginální je často nižší.
Pro podporu investic do OZE se tak dají přímo regulovat ceny elektřiny z OZE a jejich výše garantovat po určitou dobu od spuštění projektu. Mimochodem, hodnota opce pokračovat v projektu po této periodě, respektive možnost projekt po této periodě ukončit, pak může částečně modifikovat pohled a samotnou techniku jeho valuace. Alternativou je systém kombinace samotné ceny elektřiny (navázané např. na přímé náklady) a dodatečného výnosu, jakým by u nás měl být právě v bodě 3 zmiňovaný systém obchodovatelných zelených certifikátů výroby elektřiny z OZE s regulovanými cenami certifikátů a s povinnými kvótami jejich nákupu subjekty konečného zúčtování. Jeho kritika je zaměřena zejména na nedostatečnou velikost ČR pro efektivní fungování takovéhoto trhu a složitost a nepřehlednost systému samotného, včetně jeho aplikace (nutná rozhodnutí ERÚ, apod.). Při posuzování tohoto konceptu a alternativ státem je ale potřeba zvažovat i druhou stranu mince - to, kdo v rámci možných systémů za OZE, respektive za možný rozdíl mezi nejefektivnějším způsobem jak produkovat elektřinu a využitím OZE, zaplatí. Tato úvaha by také ale měla odrážet zde již zmiňovanou reflexi všech nákladů (tj. včetně znečištění životního prostředí) v jednotlivých zdrojích. To již jdeme ale mírně nad rámec tohoto článku.
Na závěr zmiňme, že podle SEK by měly dnes poskytované investiční pobídky (podle zákona č. 72/2000 Sb. a jeho novely č. 456/2001 Sb.) více přihlížely k prioritám SEK a současně v rámci novely systému investičních pobídek zvážit růst významu projektů podporujících
úspory energie, kombinovanou výrobu elektřiny a tepla, obnovitelné zdroje energie a vyšší využití domácích zdrojů primární energie.
Jiří Soustružník
Předchozí tři díly ze série o státní energetické koncepci:
1. Státní energetická koncepce - čeho chce stát dosáhnout?
2. Produkce v ČR - doposud hodně energie pro málo muziky
3. ČR, rok 2030: více jaderné energie a hlavně obnovitelných zdrojů, méně uhlí