Evropská unie, a celý kontinent, zažívá zase jeden obtížný rok: růst ekonomik v eurozóně bude letos zřejmě jen 0,4%, a to jen díky malým zemím na okraji eurozóny. Dva hlavní „tahouni“ fungují spíše jako závaží: Německo letos bude nespíše stagnovat, francouzská ekonomika dosáhne růstu 0,2%. Konkurenti EU mají lepší vyhlídky – americká ekonomika zřejmě letos dosáhne růstu o necelá 3% (ovšem také díky masivnímu uvolnění rozpočtové politiky, viz náš předchozí komentář
Pohádka o dvou rozpočtech, aneb kde je rozpočtová krize ...), stejně jako Austrálie či Japonsko. Příští rok zřejmě nebude o mnoho lepší, Amerika by měla růst opět o cca 2 procentní body rychleji než eurozóna.
Evropané se mohou utěšovat, že jejich patetické výsledky alespoň nevyvolávají obavy z velkých nerovnováh a turbulencí, na rozdíl od USA. Amerika má schodek na běžném účtu ve výši 5% HDP, schodek státního rozpočtu 6% HDP, zanedbatelné soukromé úspory a rekordní soukromý dluh ve výši 85% HDP. Evropa nemá ani jeden z těchto příznaků finanční krize, zato ale má dvojnásobnou nezaměstnanost než USA.
V čem je tedy „evropský problém“? Pravděpodobně ve zkostnatělosti tří největších ekonomik eurozóny: Německa, Francie a Itálie. Tyto tři země představují více než 75% produkce eurozóny a v posledních letech brzdí růst ostatních zemí o cca 0,5-1,0 procentního bodu.
Důvody špatných výsledků velké trojky jsou známé: vysoké daně, neefektivní a demotivující sociální systém, intervenční instinkty jejich vlád (lhostejno zda levicových či pravicových) a zuřivý odpor odborových svazů vůči jakýmkoliv reformám, které by zavedly větší flexibilitu na trh práce. Ale spory okolo (ne)dodržování Paktu stability a růstu, kde Francie a Německo se vyhnout pokutě za překročení maximálně přípustné hranice schodku jen díky své politické síle, vedou ke konfrontaci neúspěchů velké trojky a relativních úspěchů zemí jako je Irsko, Finsko či Španělsko. A ve všech těchto srovnáních se ukazuje, že reformy zvyšují efektivnost ekonomik a nijak přitom nesnižují sociální postavení a životní úroveň zaměstnanců.
Reformy německé a francouzské vlády z léta letošního roku jsou prvními signály, že i tito „obři“ se dávají do pohybu. Makroekonomické fundamenty jsou v eurozóně dobře nastaveny, pokud by se podařilo napravit pokřivené a deformované „mikro,“ mohla by Evropa pomýšlet na podstatně vyšší ekonomický růst a možná by se i zbavila svého komplexu z Ameriky ...
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK