Hodnota akcie, a v lepším případě i její cena na trhu, je určena dvěma základními proměnnými
– očekávaným cash flow, který tento instrument bude, dříve, či později, vynášet,
– rizikovostí tohoto cash flow, tj. možnou odchylkou cash flow od očekávané (nepravděpodobnější) hodnoty.
Klíčový, a často přehlížený fakt, je ten, že obě uvedené proměnné determinující hodnotu akcií jsou proměnnými očekávanými - proto je
způsob tvorby očekávání velice důležitý. Ekonomové jsou ovšem daleko od konsensu týkajícího se způsobu tvorby a formy očekávání a toto téma je často jádrem sporu mezi některými ekonomickými směry (nejvýznamnější jsou zřejmě diskuse o determinantách spotřeby/úspor, reálných investic, či vlivu státního dluhu na agregátní poptávku).
Následující část alespoň krátce nastíní složitost tohoto tématu a, mimo jiné, ukáže jistou vratkost samotného konceptu hodnoty akcie (a v podstatě hodnoty jakéhokoliv jiného investičního aktiva).
Obecně je očekávání determinováno dvěma faktory:
1. Množstvím a kvalitou informací a jejich rozdělením mezi jednotlivé subjekty na trhu/v ekonomice.
Na jednom konci spektra možností zde stojí neomezené množství informací, rovnoměrně rozložené mezi ekonomické subjekty (toto evidentně není případ ani na velmi rozvinutých trzích), na druhém pak informace s nenulovým mezním nákladem na jejich získání. Tímto nákladem je např. research (nenechte se zmýlit tím, že Patria poskytuje svůj research zadarmo), tvorba a update databází apod. Dále jsou často informace znatelně nerovnoměrně rozdělené mezi ekonomickými subjekty.
2. Zpracováním informací
V extrémním případě jsou nové informace zpracovávány ihned a na racionální bázi, za použití modelů odpovídajících realitě (které neexistují, alespoň ne v ekonomii). Na druhém konci spektra potom stojí zpracování, nebo spíše reflexe, informací na základě emocí, pocitů a intuicí (dneska to prostě musí jít nahoru …).
Koncept
racionálního očekávání bere z výše uvedeného to „nejlepší“. V době své největší slávy byl považován za velice slibný pro ekonomickou teorii, záhy byl ale považován spíše jako pouhý nutný předpoklad pro uzavřený (neo)klasický model ekonomiky. Racionální očekávání je založeno na plných informacích, které jsou vyhodnocovány tak, že v průměru vytvořená očekávání nakonec odpovídají výstupům. V praxi to např. znamená, že objeví-li se na trhu informace, že společnosti X v následujících letech silně vzrostou odpisy (např. díky změně odpisového plánu), její akcie ihned VZROSTOU o současnou hodnotu daní ze zisků uspořených změnou odpisů (ostatní cash flow není změnou odpisů ovlivněno).
Druhý přístup, zpopulariziovaný Keynesem, preferuje rozhodnutí bez silného teoretického opodstatnění, založená na
emocích, davovému chování, zvyklostech apod. Ponecháme-li si předchozí případ, akcie dané společnosti X mohou zrovna tak KLESNOUT, protože investoři budou hledět na to, že společnosti klesnou účetní zisky v následujících letech (díky zvýšeným odpisům). Každý jeden investor přitom může vědět, že toto je čistě účetní položka, a že ve skutečnosti celkové cash flow vzroste díky úspoře na daních, bude-li si ale myslet, že ostatní budou dávat větší váhu poklesu zisků, i on sám bude akcie prodávat (je to samozřejmě přemýšlení typu já si myslím, že on si myslí…).
Třetím přístupem, často používaným v ekonometrických modelech, jsou
adaptivní očekávání, kdy ekonomické subjekty ve svých rozhodnutích za jeden časový okamžik odrážejí pouze frakci nové informace. Tento přístup implikuje postupné přizpůsobování se novým informacím, skokové změny jsou vyloučeny. To je opakem toho, co implikuje přístup racionálního očekávání, kde je nová informace plně a okamžitě odražena v hodnotě akcie. Protože ta reaguje jen na nové informace, její vývoj je nepredikovatelný a náhodný, tak jak jsou náhodné nové informace. Odtud je jen krok k efektivním trhům, na kterých se nevyplatí aktivně investovat, protože ceny vždy správně reflektují hodnotu akcií (kdo pak ale tyto trhy zefektivňuje při každé nové informaci není příliš jasné).
Při posuzování správnosti očekávání je situace dále komplikována faktem, že projekce spoluutváří svět, který se snaží předpovědět (akcie šly nahoru, protože šly nahoru).
Jiří Soustružník