Situace v globální ekonomice se unisono zhoršuje, stále jasněji se ukazuje i omezená možnost monetární politiky čelit těmto problémům. Naše pozornost a (někdy přehnané) naděje se tak stále více upírají k fiskálním možnostem stimulace ekonomiky. Co v tomto smyslu udělá vláda USA je rozhodující pro celý svět (hovoří se tam již o podpoře v rozsahu 5-6% HDP), v menší míře to platí o vládách a zemích EU. A pro nás jsou přirozeně relevantní kroky vlády naší. Spektrum obecně navrhovaných kroků je přitom stále širší, hodnocení by mělo mít následující rámec:
Fiskální stimul, cílený přímo na eliminaci ekonomického oslabení, musí být 1. DOBŘE NAČASOVANÝ A RYCHLÝ, 2. DOČASNÝ, 3. DOBŘE ZACÍLENÝ A 4. MUSÍ CO NEJMÉNĚ OHROZIT DLOUHODOBÝ RŮST EKONOMIKY. Nutnost rychlosti a dobrého načasování reflektuje to, že nepotřebujeme stimul, pokud se nakonec ukáže, že nedošlo k recesi. Nepotřebujeme ho ani po recesi – obojí je kontraproduktivní. Dočasnost je důležitá proto, aby se z léku nestala nemoc neustále narůstajícího deficitu; bujícího státního aparátu; představy, že na vše je potřeba nějak státním aparátem reagovat, atd. Dobré cílení spočívá ve vybrání těch kompletních mechanismů, které se nerozplynou do ztracena, ale budou skutečně stimulovat. Snaha co nejméně ohrozit dlouhodobý růst čelí tomu, že naprostá většina efektivních krátkodobých stimulů má velký potenciál ohrozit dlouhodobý růst. Nelze tak ani hovořit o tom, že ho nesmí ohrozit – jen se snažíme, aby ho omezila co nejméně.
Z perspektivy těchto měřítek jsou bohužel obvykle méně efektivními kroky jako plošné snížení daní (osobních, či korporátních) nebo podobné závazky do budoucna, či infrastrukturní projekty, které zaberou dlouhé měsíce, či dokonce roky příprav. Např. malá účinnost snižování korporátních daní, či daňová stimulace investic v takovéto situaci je (možná paradoxně) v rozporu s jejich dlouhodobým pozitivním účinkem na ekonomiku - kdy se např. plně projeví zvyšování návratnosti investic díky snížení korporátních daní. Bezkonkurenčně nejhorší cestou je pak selektivní podpora některých odvětví (nyní se samozřejmě nejvíce hovoří o automobilovém průmyslu). Pokud se tedy rozhodneme, že skutečně chceme krátkodobě stimulovat, nejlepšími kandidáty jsou jednorázové velké „dárky“ ve formě jednorázového snížení daní (rabatů), jednorázových vyšších dávek u nezaměstnaných, podpor rodin s nízkými příjmy, apod. Tj. skutečné ekvivalenty házení peněz „z vrtulníků“ tam, kde velkou část z nich rychle utratí.
Vhodná je pak i podpora infrasturturních projektů s krátkou (!) dobou nastartování – ale jen těch, které by musely být tak jako tak zainvestovány. Silnice, městská hromadná doprava, železnice, čističky vody, či další ekologické projekty jsou několika málo příklady, kde by to snad šlo a fungovalo. Vláda, respektive ti, kteří by měli uvedené projekty na starost, by se pak měli chovat oportunisticky a využívat toho, že někteří dodavatelé jsou již nyní pod tlakem klesající poptávky a ceny komodit jsou (jen dočasně) nízko. Podobná příležitost se v době narůstajícího nedostatku surovin a energií nebude opakovat.
Máme li tedy jasno, co jsou nejefektivnější krátkodobé stimuly, zbývá rozhodnout se, zda je vůbec využít. Alternativou je nedělat nic (či předstírat činnost), nebo se zaměřit na dlouhodobou stimulaci (a některé její části možná kamuflážovat jako krátkodobou nutnost). Můj pohled je následující:
--stále existuje poměrně vysoká míra nejistoty ohledně toho, zda budeme čelit skutečně silnému oslabení, které jediné by ospravedlnilo „tu pravou“ krátkodobou fiskální stimulaci.
--s jistotou ale víme, že nám dříve či později významně prospějí kroky vedoucí k celkovému zvyšování efektivity – nižší korporátní daně, zprůhlednění daňového systému, snižování byrokracie, zvyšování rychlosti rozhodování soudů, efektivní zdravotní a sociální systém, atd.
--pokud se vláda a její úředníci zaměří na krátkodobou stimulaci, výše uvedené zefektivňování půjde stranou (jedinou významnou oblastí, kde se krátkodobá i dlouhodobá stimulace překrývají, je uvedená infrastruktura). Ztratili bychom tak pro nejistý výsledek, končící možná jen vyšším dluhem, jistý přínos v podobě dlouhodobějšího lepšího stavu naší ekonomiky.
Úkolem by tak mělo být to, co doposud – provádět kroky vedoucí k celkovému zlepšení stavu naší ekonomiky, i s tím rizikem, že si pár čtvrtletí proděláme pokles. Měli bychom ale jistotu, že si necháme pod hávem obrany proti recesi propašovat do ekonomiky socialismus (který se skutečně sociálním přístupem má společný jen slovní základ). Měli bychom ale také mít připraven efektivní plán B, splňující výše uvedená kritéria, a jasně stanovený spouštěcí mechanismus včas indikující, že jde skutečně do tuhého (v USA se v této souvislosti uvažuje o datech z trhu práce).
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.