Evropa musí dělat méně, ale lépe. Tvrdí to ekonomové Luis Garicano, Bengt Holmström a Nicolas Petit, kteří poukazují na to, že Evropa po několika desetiletích konvergence směrem k USA přešla ke stagnaci (viz včerejší Víkendář). A experti také nabízejí systematická řešení.
„Prosperita prostřednictvím hospodářské integrace by měla být opět centrem snahy evropských zemí… Vnitřní trh má pouze jednu definici: volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovníků. Měl by být posuzován výhradně a v plném rozsahu podle těchto standardů. Každé jiné téma, od spotřeby energie domácích spotřebičů až po délku pracovního týdne, není otázkou vnitřního trhu,“ tvrdí ekonomové. A dodávají:
„EU při budování vnitřního trhu motivuje své instituce k tomu, aby promítaly různá sociální témata do jazyka vnitřního trhu. Tím je součástí diskusí a pravidel týkajících se vnitřního trhu.“ Řada těchto témat může být důležitá, ale zároveň je podle ekonomů zřejmé, že prvotní by měla být ekonomická prosperita. „Evropská unie se musí přestat zabývat stále novými oblastmi, jako je bydlení nebo dobré životní podmínky zvířat, a začít brát vážně prosazování základních pravidel vnitřního trhu. To je otázka vůle a stanovení priorit, nikoli kapacity.“
Na to, aby Evropa mohla projít potřebnou transformací, „potřebuje jak systém podporující inovace, tak i kreativní destrukci. V obou oblastech zaostává, ale obzvláště slabá je v kreativní destrukci. ECB například opakovaně zdůrazňuje, že neschopnost Evropy zlikvidovat zombie firmy omezuje prostor pro zdravé firmy.“
Ekonomové poukazují i na přínosy pestrosti a rozmanitosti mezi jednotlivými evropskými zeměmi: „Evropa provedla průmyslovou revoluci částečně díky své rozmanitosti. Ta je silnou stránkou. Ale co funguje pro pět zemí, nemusí fungovat pro dvacet sedm. Místo vynucování uniformity bychom měli nechat skupiny zemí hlouběji spolupracovat na jejich sdílených cílech.“ V praxi to mimo jiné vyžaduje, že bude existovat skutečné vzájemné uznávání systémů jiných zemí. Takže „pokud je nějaký produkt dostatečně bezpečný na to, aby se prodával v Lisabonu, měl by být dostatečně bezpečný i pro Berlín.“
Ekonomové poukazují i na „evropské regulační šílenství“. To bylo podle nich založeno na představě, že existují obědy zadarmo. „Například zákony o klimatu byly prezentovány jako nástroje vedoucí k vytváření pracovních míst a inovací, nikoli pouze jako řešení klimatických změn. Po občanech se tedy požadovalo, aby uvěřili mylným tvrzením. Například tomu, že boj proti globálnímu oteplování bude bez ekonomických nákladů.“
K tomu podle ekonomů existují podobná klamná tvrzení v dalších oblastech, „jako je migrace, obchodní politika nebo digitální regulace.“ U ní jsou například zdůrazňovány „výhody ochrany osobních údajů, aniž by byly prezentovány obrovské náklady na dodržování souvisejících předpisů, které musí pokrývat i nově vznikající společnosti.“
Poctivá tvorba politiky „vyžaduje akceptování skutečnosti, že cíle si často protiřečí. Rozhodnutí upřednostnit jeden cíl, ať už ochranu životního prostředí nebo soukromí údajů, tak generuje náklady někde jinde. Často v oblasti konkurenceschopnosti a inovací. Musíme si tyto kompromisy uvědomit a čelit jim,“ dodává Garicano a jeho kolegové. Na stránkách Constitution of Innovation pak prezentují detailní návrhy změn, kterými by EU měla projít, a návrhů, kterých by se měla držet s cílem zvýšit prosperitu a svou efektivitu.
Zdroj: Constitution of Innovation, The Conversable Economist