Zájem o Čínu a její ekonomiku se pohybuje v určitých cyklech. Které moc nekopírují důležitost toho, co se v této zemi děje. Zrovna nyní se nacházíme ve fázi, kdy je onen zájem dost nízký, omezuje se hlavně na spory s USA. A přitom čínská ekonomika nabízí dost zajímavé příběhy relevantní pro celé světové hospodářství. I ve vztahu k umělé inteligenci a jejím dopadům na ekonomiku a společnost.
Ekonom Michael Pettis v Číně dlouhodobě působí a z jeho současných postřehů bych dnes poukázal na následující: Čína se připravuje na „bezprecedentní vlnu nových absolventů univerzit“. To zesiluje tlak na již tak napjatý trh práce a zpomalující ekonomiku. Poukazuje na to tedy vlastně portál SCMP spolu s tím, že na jedné straně roste počet absolventů vysokých škol, na té druhé „technologický pokrok snižuje schopnost je v ekonomice absorbovat“. Pan Pettis s tím tak úplně nesouhlasí. Tvrdí, že ve skutečnosti není překážkou technologický pokrok, ale to, že průměrné mzdy nedrží krok s růstem produktivity.
V čínské ekonomice tak není podle ekonoma problémem technologický pokrok, který by bránil studentům najít pracovní místo. Je to slabá poptávka a ekonom v této souvislosti zmiňuje známá třicátá léta minulého století, kdy americké ekonomika také trpěla výrazným deficitem poptávky. „Pokud roste kupní síla, domácnosti utrácejí více za služby. Ty tak nahrazují pracovní místa ztracená v důsledku nových technologií zvyšujících produktivitu. Problém, který má dnes Čína, stejně jako USA ve 30. letech 20. století, je, že zvyšování mezd je dvousečná zbraň v zemi, která je silně závislá na exportu zpracovatelského průmyslu“.
Dodávám následující: V tomto krátkém příběhu je toho ukryto docela dost. Na straně Číny je jeden z mnoha, který poukazuje na potřebu a zároveň výzvy spojené s přechodem na nový ekonomický model. Model stojící ne na exportech, oceli a betonu, ale na domácí spotřebě a službách. I z tohoto příběhu je zřejmé, že klíčovou roli v tomto posunu musí hrát vyšší růst mezd. Bez něj nelze mít silnější spotřebu domácností a přechod ke službám (který by mimo jiné vytvářel pracovní místa). Jenže na to, aby se něco získalo, se musí nejdříve něco pustit. Zde to je určitá exportní konkurenceschopnost, respektive ta její část daná nízkými mzdami.
Můžeme namítnout, že Čína si může konkurenceschopnost udržet přes technologickou vyspělost. Jak ale ukazuje výše uvedené, celé kolečko „inovace - rozvoj vyspělých technologií a odvětví – jejich exporty - tvorba nové zaměstnanosti“ se v praxi dostatečným způsobem neroztáčí. A tento příběh je relevantní i pro velkou diskusi o tom, zda bude AI spíše brát, či tvořit nová pracovní místa:
Obavy z prvního tu jsou v souvislosti s novými technologiemi již po celá staletí, zatím se nikdy se nepotvrdily. Naopak – vznikají pracovní místa nová, nahrazující často ta hodně náročná. Vezměme si třeba, jakým posunem prošla práce a technologie v zemědělství (kde před sto lety pracovala třeba v USA asi třetina populace). Výše uvedené ukazuje, že na to, aby přechod byl co nejhladší, je dobré vyhnout se poptávkovým deficitům. Tedy i tomu, aby vývoj mezd nezaostával za vývojem celkových příjmů.
Čtenářovi se v této souvislosti mohou vybavit mé úvahy o tom, zda AI zvedne celou ekonomiku, s ní daňové výnosy a tudíž zlepší zdraví vládních financí. Ken Rogoff tvrdí, že ne. Kvůli tomu, že příjmy se přesunou směrem k hůře zdanitelnému kapitálu (dodávám, že už nyní jsou k němu vhledem k historickým standardům hodně posunuté). Pokud by k tomu skutečně došlo, v podstatě by šlo o obdobu onoho čínského problému – utlumený růst mezd (relativně k růstu produktivity a ekonomiky) vedoucí k nedostatečné poptávce a tvorbě pracovních míst.