Čína pro nečínofily …

I u nás se začíná stále intenzivněji probírat pozice a vliv Číny, což je dobře. Je to dobře například pro akciové investory, které snad proběhlá krize mimo jiné vyléčila z toho, že si mohou jen tak hrát na domácím písečku s několika málo bábovičkami a nestarat se o to, co se děje jinde. Je to dobře i pro všechny, kteří alespoň podvědomě trpí pocitem, že severoatlantická civilizace je stejně tak nějak lepší, než zbytek světa (i když u těch růst významu Číny spíše než obrat v myšlení vyvolá ještě větší tenzi). A důvodů bychom našli asi více. Zarytí čínofilové z většiny z nás nebudou, stojíme tedy před úkolem vybrat si to nejdůležitější. Pro vyřešení tohoto neřešitelného úkolu navrhuji následující: Pokud se podíváme na dlouhodobý vývoj struktury světového HDP a očekávaný vývoj, vidíme, že  cca v roce 2050 se z hlediska podílu Číny „uzavírá kruh“ a ona je tam, kde byla před 200 lety. To samé mimochodem platí o Indii, zbytek světa je ale „úplně jinak“. Samozřejmě – hluboká historie je jen hrubým odhadem a v grafu prezentované projekce jsou provedeny „čínskými býky“, na principu to ale asi mnoho nemění:

Zdroj: Goldman Sachs  

Vývoj prezentovaný v grafu lze interpretovat i tak, že rozdílná rychlost průmyslové revoluce zamíchala s podíly jednotlivých regionů na světovém HDP, nyní se technologický a jiný pokrok znatelně vyrovnává a protože jednotlivé regiony jsou jím cca stejně vybaveny, jejich podíl na HDP se vrací směrem k výchozímu bodu (někde jen částečně díky mnoha dalším faktorům). Pokud bych měl vybrat jednu oblast která stojí za pozornost v samotné čínské ekonomice, byla by to intenzivně probíraná domácí spotřeba. Následující graf ukazuje nekumulativní změnu retailových tržeb v USA a Číně:

Zdroj: Goldman Sachs

Není třeba dlouze rozebírat, to co graf jasně ukazuje –co dolarově vyjádřené globální spotřebě ubraly USA přidala Čína (a poslední měsíce ještě o něco více). V tomto smyslu tak nastavování na novou globální rovnováhu (v neustále měnícím se světě nikdy nedosažitelnou, dovolím si poznamenat) funguje a dominantní americký spotřebitel je „nahrazován“ konfuciánsko-taoistickým spořílkem z Číny (který je ale jen naším konceptem, v tamních nákupních centrech bychom ho asi těžko hledali). Pokud se čínské vládě podaří ještě více odbrzdit spotřebitele efektivními kroky v oblasti sociální a zdravotní, úhel čínské křivky v grafu by se mohl ještě znatelněji zvednout. Čína by se tak postupně osamostatnila – zbavila by se, alespoň částečně, své závislosti na exportech do západních ekonomik.

Pohled na to, co uvedený vývoj bude znamenat vně Číny je smíšený. Mezi pozitiva bude jistě patřit zmíněný posun k nové rovnováze, který zahrnuje zejména změny v oblasti spotřeby a toku kapitálu/úspor. Ne vše ale může probádat tak, jak bychom si přáli. Jak již jsem zde poukazoval (a myslím že je namístě to v tomto sloupku krátce zopakovat), investice do produkčních kapacit nyní v Číně dosahují masivních rozměrů. Zároveň jsme v době, kdy by se všichni nejraději stali významnými exportéry, aby využili své nadbytečné domácí kapacity. V případě Číny bude motivace k využití kapacit ještě vyšší díky jejich současné expanzi – čekat tak lze pokračující zvyšování kvality čínských produktů, jejich nízké ceny v lokální měně a doping ze strany kurzu. Pokud si tedy firmy ve vyspělých ekonomikách v době před krizí stěžovaly na konkurenci z Číny, byla to zřejmě jen předehra toho, co přijde. Zachránit je může jen s Čínou neporovnatelná kvalita/inovace výrobků (tedy něco, co mohou samy ovlivnit), či neuvěřitelně sílící domácí poptávka v Číně, která by plně odčerpala nadbytečné kapacity k nim domů.

Druhou oblastí, která by mohla způsobit určité problémy, je tok kapitálu - ve chvíli, kdy domácí poptávka v Číně znatelně nahradí tu zahraniční a náklady navázání juanu na dolar budou jasně převyšovat výhody z toho plynoucí (podpora exportů, které budou vystřídány domácí poptávkou – tedy určitá alternativa k výše uvedenému), dojde k tomu, že začne vysychat významný zdroj kapitálu financujícího vládní deficity rozvinutých ekonomik. Zlepšující se situace v Číně tak do sebe v tomto scénáři nasává více exportů z Evropy (zejména z Německa), začne ale vysychat zdroj financí pro (zejména státní) dluh zemí západu, tedy i Evropy. Náklad kapitálu tam vzroste a to se promítne i do soukromé sféry. Tento scénář je tedy určitou extrémnější (ale zdaleka ne nemožnou) negativní alternativou k možnosti nevyužitými kapacitami vybuzené záplavy čínského zboží valícího se do světa díky nedostatečné domácí poptávce v této zemi.

Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.