Po eurozóně se pohybuje dluh s nejistými splátkami. Nikdo neví, kolik ho vlastně je, a trhy moc nevěří tomu, že se s ním evropští byrokraté vypořádají. Někdo na tom prodělá a mezi hlavní kandidáty patří následující: Kdokoliv z těch, kteří půjčili zemím ve Středomoří, včetně bank z Evropy a USA; banky a peněžní fondy obchodující s věřiteli těchto zemí; daňoví poplatníci v EU a v USA, po kterých se požaduje, aby země v problémech zachránili přímo nebo přes MMF. A patří sem i penzisté a střádalové spolu s budoucími generacemi v případě, pokud se ECB rozhodne tisknout peníze na zaplacení nákupů vládních dluhopisů a nahradit tak trhy, na kterých by tudíž nedošlo k jejich prodeji za sazby, které si dlužníci mohou dovolit.
Pro politiky je pomoc Řecku záležitostí války a míru, zabránění kolapsu evropského projektu a tomu, aby si mocné Německo sledovalo vlastní zájmy namísto kolektivních. Pokud by euro padlo či pokud by došlo ke zmenšení eurozóny namísto jejího rozšiřování, evropský projekt by skončil s následky, které předpověděla krvavá evropská minulost. Odhlédneme-li od této apokalypsy, Francouzi se obávají, že pokud dojde k defaultu (slušným výrazem je restrukturalizace), promrhají tuto krizi, protože ji nevyužili k dalšímu kroku směrem ke Spojeným státům evropským. Tímto krokem by byla centralizace fiskálních politik jednotlivých zemí. Jedinou otázkou je, jakou formu by tato centralizace měla a jaké tresty by byly uvaleny na země, které utrácí příliš mnoho – probírají se pokuty, ztráta hlasovacích práv i vyloučení notorických hříšníků.
Ekonomové ale vnímají věci rozdílně. Pomoc Řecku vytvořila morální hazard. Další zadlužené země se nyní mohou domnívat, že i když jsou malé, jsou příliš velké na to, aby je eurokraté nechali padnout. Pokud si ale celá eurozóna půjčí na splacení řeckého dluhu, pouze převede riziko na svou rozvahu – dluhy nelze smazat tím, že si půjčí na jejich splacení. Lze snížit úrokové náklady tak, že investoři budou ujištěni, že váhající Němci v ulicích stojí za protestujícími Řeky. Trhy ale říkají, že jen dochází k oddálení dne zúčtování, protože od zemí severu není na stole dost peněz na to, aby se na delší dobu zabránilo restrukturalizaci dluhu Řecka a dalších. Již brzy se tíha řešení problému přesune na věřitele Řecka, kteří již bezpochyby počítají s tím, že část svých půjček odepíší – hovoří se o 30 %.
To platí, pokud ovšem ECB nezačne na své nákupy vládního dluhu tisknout peníze. Nikdo z dobře informovaných nevěří slibu Jean-Claude Tricheta, že se tak nestane. Odborníci namísto toho předpovídají, že uvidíme záplavu nově vytvořených eur, které sníží hodnotu této měny někam na úroveň 1,1 dolaru. John Taylor ze Stanford University uvádí, že samotný nákup vládních dluhopisů ze strany ECB budí otázky týkající se její nezávislosti.
Němci budou cítit stále větší obavy, ale oslabující euro těší průmyslníky nejen v této zemi. Rostoucí exporty jsou ale jen malým zábleskem světla mezi oblaky, které se neroztrhají dříve, než odpisy půjček a fundamentální ekonomické reformy nahradí útoky na spekulanty, které nyní mají tvořit součást řešení.
(Zdroj: WSJ)