Akciové trhy podle všeho na nějakou dobu našly na svůj strop a začínají korigovat. Přírodní katastrofa v Japonsku, nepokoje na Středním a Blízkém východě, špatná makrodata ze Spojených států i Číny – vše působí negativním směrem.
Sloupkař Buttonwood se pokouší dohlédnout trochu dál a předpovídá daleko vážnější problémy. Krize v roce 2008 byla tak hrozivá, že centrální banky i vlády podnikly bezprecedentní kroky k jejímu zastavení – obří deficity, nulové nebo velmi nízké úrokové sazby a kvantitativní uvolňování (nákup státních dluhopisů centrálními bankami, zkráceně QE). Zjednodušeně se dá říct, že si půjčily na úkor budoucnosti a nyní spoléhají na hospodářský růst, díky němuž budou moci být dluhy splaceny.
U rozpočtových schodků je načrtnutá paralela nejzřetelnější. Velká většina ekonomů se shodne, že velký deficit není zas takový problém, pokud ho následuje rychlý růst. Příjmy z výběrů daní rostou, sociální výdaje (hlavně podpora v nezaměstnanosti) klesají, a poměr dluh/HDP díky rychleji rostoucímu jmenovateli klesá sám o sobě. Stále se však jedná o půjčku, která zatěžuje budoucí příjmy - daňoví poplatníci musí zaplatit i úrokové náklady.
QE funguje trochu jinak, ale přesto je možné považovat ho za závazek na úkor budoucnosti. Rozvahy centrálních bank nemohou být permanentně nabobtnalé do dnešních rozměrů. Dluhopisy, které banky nakoupily, musí být jednoho dne opět prodány. V ten moment se trhy budou muset vyrovnat s převisem nabídky obligací (navíc vlády budou v té době dále vydávat nové) a navíc se paralelně s tím bude zmenšovat kapitálový polštář bank (které budou pravděpodobně velkými nákupčími dluhopisů). QE tak sice do určité míry mohlo krátkodobě snížit dluhopisové výnosy, ale v dlouhém období sazby u obligací pravděpodobně o to víc vzrostou.
A stejné je to s úrokovými sazbami. Úroková míra vyjadřuje i náklady na kapitál a bylo by pošetilé tvrdit, že v současnosti je roven nule. Naznačovalo by to totiž, že i výnosnost se blíží nule. Nízké sazby umožňují dlužníkům zmírnit dopad jejich předchozí nerozvážnosti. To může fungovat, když by se ekonomika oddlužila. V našem případě ale tato politika mnoha dlužníkům dovolila a dovoluje problém ignorovat.
Tento stav už podle Buttonwooda trvá 25 let. Centrální banky sníží sazby pokaždé, když trhy stagnují, čímž investory vybízí k neodpovědnému chování. Víc a víc dluhu je jištěno stejnými aktivy. Balvan už je tak velký, že centrální bankéři znervózněli ještě víc a jejich odhodlání srazit úroky dále vzrostlo.
Otázkou je, jak bude vypadat návrat k normálu. David Owen z konzultantské společnosti Jefferies odhaduje, že každé čtvrt procento britských sazeb bude dlužníky stát dvě miliardy liber ročně navíc. Pohyb k normálu na 4 % tedy bude znamenat plus 28 mld. GBP ke stávajícím závazkům. Jistě, střadatelé vydělají, ale dluhy jsou koncentrovanější. Ceny domů v Británii ještě zdaleka nedosáhly svého dna, a přesto nominální hodnota 7-11 % hypoték stále nedosahuje ceny zajištěné nemovitosti. Účinek drastických škrtů ve veřejných výdajích se teprve projeví.
Svou úvahu zakončuje Buttonwood rodičovskou analogií. „Každý chce chránit své děti. V určitém stadiu už se ale musí postavit na vlastní nohy. Pokud jsme je předtím příliš rozmazlovali, nikdy to nezvládnou. Centrální banky tak dlouho chránily trhy před nebezpečím a újmami, až vychovaly bandu rozmazlených spratků, kteří nikdy nemají dost.“