Data nyní hovoří jasně. Přestože americký stimul z roku 2009 dosáhl velkého objemu, nepodpořil výdaje na infrastrukturu, ani jiné vládní výdaje. Místní vlády jej namísto výdajů na infrastrukturu použily hlavně na snížení svého zadlužení. Jednaly tak v podstatě jako mnohé americké domácnosti: Když obdržely stimulační peníze, spíše je uspořily, než aby za ně nakoupily zboží a služby. Toto chování předpokládá teorie permanentního příjmu a poukazují na něj i předchozí empirické studie zaměřené na efekt stimulace v 70. letech.
Abychom tomuto vysvětlení lépe porozuměli, můžeme se podívat do zahraničí a zejména na nedávný stimulační balíček v Číně. Tamní místní vlády v roce 2009 výdaje na infrastrukturu zvýšily. Proč namísto toho nesnížily své zadlužení, jako tomu bylo v USA? Profesor Chong-en Bai to vysvětluje tím, že se chovaly spíše jako domácnosti, které mají omezený přístup k likviditě, než jako domácnosti, které hledí na permanentní příjmy. V Číně totiž místní vlády nemají přístup na kapitálový trh a zdroje získávají od centrální vlády. K ní posílají nové infrastrukturní projekty ke schválení, a pokud centrální vláda plánuje zvýšení infrastrukturních výdajů, stačí jen uvolnit kritéria pro schvalování těchto projektů a říci centrální bance, aby poskytla finance. Podle všeho takto v Číně stimulace fungovala.
Tento mechanismus má charakteristiku automatického stabilizátoru, u kterého se kritéria mění podle toho, jakou fází ekonomického cyklu ekonomika prochází. Samozřejmě, že pokud byla kritéria před stimulací přiměřená, po jejich stimulačním uvolnění se jejich kvalita stává pochybnější. Tato teze se ale ještě musí testovat. V Číně přitom nejsou veřejně k dispozici data, která lze použít v USA, proto se musí použít alternativní metody.
(Zdroj: Blog ekonoma Johna B. Taylora)