V posledních zhruba deseti letech jsme žili v představě, že krize a nerovnováhy jsou krátkodobými událostmi, které lze vyřešit monetární politikou. Možnost dlouhodobějšího převisu nabídky ale stále představuje reálné nebezpečí a poslední finanční krize je toho příkladem. V rozhovoru pro VOX to uvedl známý ekonom Robert Solow, který působí na Massachusetts Institute of Technology. Na hlubokou recesi podle něj někdy nestačí ani nástroje monetární politiky a výsledkem jsou dlouhodobě málo využívané zdroje v ekonomice. „Vše, co zbývá, je pak fiskální politika;“ dominantní proud v makroekonomii v několika posledních desetiletích však tuto možnost výjimečného užití „inteligentního“ fiskálního stimulu ignoroval.
Rozumné užití fiskální politiky vyžaduje představu o její efektivitě – co udělá dodatečná miliarda vládních výdajů s celou reálnou ekonomikou a cenami a co s ní udělá snížení daní? Problémem tak podle ekonoma je, že odhady fiskálních multiplikátorů jsou velmi nespolehlivé. Pokud by se blížily 1 nebo byly ještě nižší, jak některé studie naznačují, nemusí mít snahy o fiskální stimulaci smysl, nebo by musely dosahovat velkých rozměrů. Pokud by se multiplikátor naopak blížil 2, stává se tato politika „mnohem praktičtější“. Velikost multiplikátoru se přitom mění v závislosti na stavu ekonomiky, uvedl Solow.
Další problém představuje to, že některé země mohou těžit ze stimulace probíhající u jejich obchodních partnerů, významná je tak koordinace fiskálních politik u propojených ekonomik. „Žádná fiskální politika není pouhou stabilizací. Mění také alokaci a distribuci příjmů v ekonomice a mezi skupinou zemí,“ dodal Solow.
Ekonom poukázal na význam automatických stabilizátorů, mezi které řadí i používání Taylorova pravidla, které na základě „odchylky skutečné inflace a skutečného produktu od jejích cílových hodnot“ odhaduje vhodné nastavení sazeb. Výhoda automatických stabilizátorů ve fiskální oblasti spočívá v tom, že nemusejí být zdlouhavě a problematicky vybírány a schvalovány. Tyto stabilizátory mají ale i nevýhody. Jedná se např. o to, že pokud se ekonomika zvedá z hluboké recese, částečně tento pohyb tlumí. Podle Solowa by ale šlo vytvořit stabilizátory, které by pouze tlumily pohyb od cíle (například úrovně produktu), ale ne pohyb směrem k němu.
„Každá země má právo na názor ohledně deficitu či přebytku svého běžného účtu. Jde o součást dlouhodobé mezigenerační politiky. Máme určitou představu o tom, jaké jsou přijatelné způsoby ovlivnění deficitů a přebytků. Všichni souhlasí s tím, že obrana nadhodnocené měny pravděpodobně k ničemu nevede, nicméně panují velké rozdíly v názorech na to, co se stane při dlouhodobé obraně podhodnocené měny. Je zde určitá asymetrie,“ uvedl Solow ohledně současných globálních nerovnováh.
Rozvíjející se země během finanční krize trpěly méně, protože byly s globálním bankovním systémem provázány do menší míry. Nyní se dá čekat, že rozvinuté ekonomiky pro ně nebudou představovat tak důležitý zdroj poptávky a rozvíjející se ekonomiky se budou orientovat na domácí poptávky, což „není vůbec špatné“. Dojde k růstu domácí spotřeby a domácích investic, protože „vyvážet bylo lehké, když zbytek světa nakupoval“, nyní se ale situace změnila, uvedl ekonom.
Solow se ve své práci specializuje na dlouhodobý ekonomický růst. Ten je podle jeho slov tažen růstem potenciálního produktu, „je tu ale samozřejmě potřeba zajistit růst poptávky, který by odpovídal růstu potenciálu“. V USA podle něho během krize nedošlo k velkému narušení potenciálního růstu, problém představuje využití kapacit. „Pokud vyřešíme problém návratu k rozumnému využití existujících kapacit, … v následujících třiceti, čtyřiceti letech bych nečekal, že dlouhodobý růst se bude odlišovat od toho, co jsme viděli v minulosti,“ řekl Solow.
Podle ekonoma bychom měli přemýšlet o „sofistikovanější“ průmyslové politice, která by měla podporovat zejména výzkum a vývoj a neorientovat se na odhady toho, které odvětví bude v budoucnu prosperovat.
(Zdroj: VOX)