Kdyby psal scénář evropské dluhové krize hollywoodský scénárista, nejspíš bychom už dávno spěli k happyendu. Silný vůdce, jehož by uznávala celá Evropa bez rozdílu národností a vyznání, by před nadšeně aplaudujícím auditoriem složeným z představitelů evropských států pronášel svůj patetický projev, ve kterém by vizionářsky vykreslil zářnou budoucnost sjednocené Evropy vedené společnou federální vládou, vydávající společné evropské dluhopisy a vybírající federální daně federálním berním úřadem. Jednoduché a zároveň směšně nepředstavitelné. Jak je možné, že se Evropané nejsou schopni dohodnout na takto triviálním řešení, které napadne i béčkového scénáristu? Problémem je historická paměť. Někde v hloubi každého Evropana dřímá totiž kmenový příslušník, jehož jediným zájmem je, aby přežila jeho rodina, jeho kmen, třebaže by to bylo na úkor souseda. Po staletí jsme my, Evropané, mezi sebou bojovali o nadvládu a poslední takový souboj skončil poměrně nedávno, před pouhými šestašedesáti lety. Není proto s podivem, že nejsme schopni překročit svůj stín a dohodnout se na něčem, co se může zdát na první pohled naprosto jednoduché, ale díky historické paměti téměř nemožné. Asi je na místě být mírným optimistou, jelikož první krůčky k světlejší budoucnosti jsou již zahájeny, avšak historický kontext, který se může vrátit jako bumerang, je třeba mít stále na mysli.
Nechci však mluvit o Evropě, nýbrž o jiném státním uskupení, Spojených státech amerických. Jakkoliv by se zdálo, že jsou naši bratři za oceánem v mnoha ohledech dále než my Evropané, nemohu se ubránit dojmu, že tomu tak úplně není. Jejich historie je poměrně krátká a nedá se s tou evropskou srovnávat. V jistém ohledu se jedná o výhodu. Amerika vznikla zdola jako společenství nezávislých individualit, které se rozhodly dát do společného měšce část svých prostředků, které houževnatým úsilím vydobyly z panenské americké přírody. Neexistuje zde národnostní soupeření podobné tomu evropskému, nýbrž kolektivní jednota, založená na dodržování ústavy, o které si v Evropě, vyrostlé na feudálních vztazích, můžeme jenom nechat zdát. Tento důraz na individualitu je však dvousečný.
Asi jsem nebyl sám, kdo s němým úžasem sledoval nedávnou rozepři v americkém parlamentu ohledně navyšování dluhového stropu. Stejně, jako si Evropan nedá sáhnout na svou národní identitu, Američan nepřipustí zvyšování svých daní. Je ochoten se vzdát ve prospěch společenství jisté malé části svých příjmů, avšak ne velké dostatečně. Představa, že můžete mít nejakčnější armádu na světě, nejlepší školství na světě, sociální zdravotní systém a zároveň se bránit navyšování daní je přinejmenším stejně naivní, jako lpění na národnostních principech po vzoru Evropy.
Americké problémy jsou dnes tak trochu zastíněny evropskými událostmi. V budoucnu však dozajista nastane moment, kdy bude nutno tento problém řešit. Obávám se však, že kolem zvyšování daní ve Státech bude ještě nesmyslnější a pro vnějšího pozorovatele nepochopitelnější debata, než kterou nyní s uzarděním pozorujeme v Evropě. Oba národy jak na východě, tak na západě Atlantiku mají svého specifického „švába na mozku“, který jim brání řešit problémy racionálně.