Německo v roli lídra a fiskálního policajta hospodářské a měnové unie je tak silně neatraktivní představou pro budoucnost dalších členů, platící společnou evropskou měnou, že dost pravděpodobně povede k rozpadu eurozóny, uvedl šéf asset managementu v Jim O’Neill v exkluzívním rozhovoru pro list Telegraph. Nejen země PIIGS, ale i zdravé země typu Finska jako sousedé dnešních EU-neeuro zemí se podle O’Neilla raději rozhodnou žít v budoucnu s vlastní měnou, než svou další existenci spojit s fiskální nadvládou „evropského=německého ministerstva financí“.
„Německo chce a prosazuje vyšší fiskální jednotu a tvrdší společný dohled – s jasnou představou společného ministerstva financí. To je možné jen pro ty, co v takovém uskupení zůstat chtějí a zároveň jsou zůstat dlouhodobě schopni,“ uvedl Jim O’Neill s tím, že taková skupina je mnohem užší, než dnešní eurozóna a mnohem blíže zvyklostem Německa.
„Pokud bychom vrátili čas zpět a zamysleli se, jaké země byly skutečně po ekonomické stránce vhodné ke vstupu do společné měnové unie, zjistíme, že to je Německo, Francie a Benelux, kdo pro takový krok byl ideální. Jsou to země, které již měly v určité podobě zkušenost v monetární unii, což platí zejména pro Benelux. Pro celý nově přistoupivší balík -zejména Španělsko, Itálii, Portugalsko, Irsko i Finsko – ale ta myšlenka již při vstupu byla na pováženou,“ uvádí O’Neill s tím, že zejména od Finska či Irska jako sousedů současných nečlenů měnové unie, Velké Británie a Švédska, se dá očekávat zařazení zpátečky při představě fiskálně společné evropské budoucnosti. „Ve finále ta společná evropská měna, která zůstane, bude silnější,“ je přesvědčen O‘Neill.
Tenze a obavy z této budoucnosti jsou podle stratéga jasně patrné na zaseknutí samotného Řecka (otázka referenda) či na druhé straně vzkazech z ECB (o ukončení nákupu italského dluhu, pokud se nebude chovat dle očekávání = nepřijme rychle reformy).
Jako poslední vnesl otazník i šéf dozorčí rady čínského vládního investičního fondu prohlášením, že evropská myšlenka sociálního státu a její kroky jednoduše znamená, že lidé v Evropě nepracují dostatečně tvrdě. „Jsem přesvědčen, že problémy, do kterých se dnes Evropa dostala, jsou vyústěním značné ošuntělosti jejich modelu přebujelého sociálního státu, uvedl šéf dozorčí rady Jin Luqun v rozhovoru pro televizi Al Jazeera. Evropská legislativa trhu práce nahrává více lenosti, než aktivitě. Také systém pobídek je totálně mimo mísu,“ nechal se slyšet Luqun.
Tato Evropa ale stále doufá, že jí pokračování jejího modelu pomůže profinancovat právě Čína, uzavírá list.
Řecké debaty kolem toho, zda vůbec chce či nechce přijmout budoucnost v objetí živitele a fiskálního diktátora Německa, skončily prozatím slíbeným odchodem premiéra a předčasnými volbami v únoru. Po Řecku se začíná hroutit stabilita Itálie, kde premiér Berlusconi balancuje na hraně nezbytně nutné politické podpory své vládě a tím i přijetí domluvených (jinak ale po pravdě vnucených) reforem.
Itálie má do konce roku splatných 37 miliard eur dluhopisů a poukázek, příští rok pak 307 miliard. S celkem řádově 1,6 biliony eur tržně emitovaného dluhu má Itálie větší závazky, než Španělsko, Portugalsko a Irsko dohromady. Při dnešním růstu výnosů na řádově 6,5 % na 5- až 10letém dluhu se ptejme, jak dlouho dokáže země s nyní průměrnou zápůjční sazbou odolávat refinancování dlouhodobého dluhu za podmínek rostoucích někam k 7 procentům úroku. Samotná italská centrální banka nabízí tvrdá čísla: zvýšení úroku o jedno procento znamená růst úrokových nákladů v prvním roce o 0,2 celkového HDP země, ve druhém o 0,3 % a ve třetím o 0,5 % výkonu celé italské ekonomiky. Mnozí si již připustili budoucnost eurozóny i Evropy bez Řecka. Je čas opakovat si tuto myšlenku bez Itálie a dalších?
(Zdroj: Telepgraph, CNBC, Bloomberg)