Případ, o němž rozhodovaly tuzemské soudy, se týkal jednání banky, na níž byly postoupeny pohledávky leasingové společnosti na zaplacení leasingových splátek. Za trvání leasingové smlouvy se banka dopisem obrátila na dlužníka. Sdělila mu, že pokud s leasingovou společností ukončí smluvní vztah a uhradí ji vše, co se týká již dlužných splátek, nebude po něm požadovat zaplacení splátek budoucích. Dlužník tak učinil. Poté však banka přehodnotila situaci a své pohledávky ze zbývajících splátek postoupila další osobě. Dlužník už zaplatit odmítal a byl zažalován.
Etika nad zákon
Soudy nižších instancí shledaly postup banky jako oprávněný. Její dopis podle nich nebyl právně závazný. Bylo tedy na bance, jak naloží se svou pohledávkou. Případ se ale dostal až k Nejvyššímu soudu a ten zaujal odlišný názor. Odsoudil jednání banky jako eticky nekorektní a podnikatelsky nepřijatelné.
Dlužník totiž splnil veškeré podmínky požadované bankou. A to v dobré víře, že bude jeho leasingový vztah nadobro vypořádán. Jednání banky v rozporu s předchozím ujištěním nutně odporuje zásadám poctivého obchodního styku, byť bylo formálně po právu. Takový výkon práva si nezaslouží soudní ochranu, uzavřel Nejvyšší soud.
Uvedený případ je příkladem situace, kdy jsou mravní a etické zásady upřednostněny před dikcí zákona. A to ve jménu spravedlivosti, na níž se soudní praxe v poslední době častěji odvolává. Vedle toho však Nejvyšší soud rovněž zdůraznil požadavek vysoké míry profesionality ve vztahu k bance. Porušení jejího slibu nemohlo omluvit ani to, že tak činila z důvodu změny v právním posouzení věci. S tím nelze než souhlasit - neznalost práva neomlouvá. A už vůbec ne profesionály.
Soud však jakoby nebral v úvahu povahu subjektu stojícího na druhé straně sporu. Nebyl to totiž spotřebitel, který coby slabší strana požívá větší ochrany. Dlužníkem byl podnikatel. Jako banku i jeho stíhá požadavek profesionality. I on si měl být vědom toho, že „pouhý“ slib o prominutí dluhu obecně k právní závaznosti nestačí. Že je o tom naopak potřebné uzavřít písemnou dohodu. Podle soudu to však byla banka, kdo musel nést následky oboustranné nedůslednosti. Chtěl tím snad soud naznačit, že u banky je vyžadována ještě vyšší míra profesionality než u „nebankovního“ podnikatele? Uvedené rozhodnutí nám kýženou odpověď nedává. Možná se ji dočkáme v příštím „vydání“, až bude Nejvyšší soud rozhodovat o stejné či podobné situaci v budoucnu.
Obecně lze ale zmíněné rozhodnutí celkem přivítat. Hlavně kvůli zdůraznění právních principů proti nemístnému formalismu v obchodních vztazích, též i jako příspěvek k praktické aplikaci zásady poctivosti v obchodním styku. Nový trend rozhodování má jistě potenciál přispět k větší předvídatelnosti rozhodování obchodních sporů a k právní ochraně etiky v podnikatelském prostředí.
A konkrétní praktický dopad? Ten lze spatřovat v ponaučení pro věřitele, kudy vede hranice, kterou nemohou překročit ani v rámci svých dispozičních práv. Netýká se to pouze porušených slibů o neuplatnění pohledávek a nejde pouze o banky. Rozhodnutí Nejvyššího soudu má mnohem širší dopad, než by se na první pohled zdálo.