Ve filmu Finanční krize (The Inside Job) je zmíněna i analýza Freda Mishkina, profesora na Columbia University. Ta se týkala bankovního systému Islandu před krizí a měla původně název: Finanční stabilita Islandu. Avšak poté, co přišla krize, její název v životopisu Mishkina zněl: Finanční nestabilita Islandu (když film vznikl, byl název opět změněn na původní verzi). Tento příběh mě přiměl k zamyšlení nad evropským Paktem stability a růstu. Ten podle všeho přinesl pravý opak toho, co naznačuje jeho jméno: Nestabilitu a nedostatečný růst.
Evropské země se v rámci Maastrichtské dohody zavázaly, že vládní deficity nepřekročí 3 % a dluhy 60 % HDP. Tato pravidla ale nebyla striktně vyžadována: Některé země (Belgie a Itálie) mohly přijmout euro, přestože dvojnásobně překročily limit. Omezení byla přesněji definována v Paktu stability a růstu; i ten však byl v případě mnoha zemí, včetně Německa, neúspěšný. A minulý týden na evropském summitu se pravidla znovu přepisovala. Hovoří se o tom, že jde o návrh na vytvoření fiskální unie, ale to tak jednoznačné není. Jde pouze o změnu pravidel, podle kterých se bude vyžadovat dodržování stávajících limitů.
Slabiny Paktu stability a růstu spočívají zejména v následujících oblastech: Jednoduchá číselná pravidla jsou „příliš jednoduchá“ pro použití na fiskální politiku. Jejich aplikace na každou zemi v každém roce nedává smysl. Automaticky se tím vytváří prostor pro výjimky a kvůli nim pak pravidlo ztrácí význam. Vyžadování pravidel tak nefunguje proto, že ti, kteří by je měli vyžadovat, jsou zároveň i hříšníky. Skutečné sankce proto neexistují. A i kdyby byly zavedeny, co by se stalo například Itálii? Její deficit by narostl a věci by se pouze zhoršily. Návrh z minulého týdne hovoří o tom, že sankce budou automatické. Zrušit by se daly jen kvalifikovanou většinou. Jde ovšem o marginální změnu, která pravděpodobně nebude fungovat, pokud bude pravidla porušovat více zemí.
Ještě větší obavy vzbuzuje fakt, že stále nejsou jasné cíle paktu. Ty byly vždy smíšené, jako například udržitelnost spolu s koordinací fiskálních reforem a reforem zaměřených na růst. Dlouhodobá udržitelnost představuje relevantní cíl, o to více to platí ve světle současných problémů. To ale neznamená, že by každá země měla mít v danou chvíli stejnou fiskální politiku. V krátkém období dokonce chceme, aby byla rozdílná. Koordinace fiskální politiky ve smyslu jejího sjednocení v monetární unii žádný smysl nedává.
Nyní se nacházíme v bodě, kdy jsme se z obav týkajících se dlouhodobé udržitelnosti rozhodli pro krátkodobé fiskální utahování ve všech evropských zemích. Stabilitu a růst to ale nepřinese. V některých zemích naopak přijde stagnace a nestabilita, protože fiskální politice nebude umožněno hrát svou proticyklickou roli.
(Zdroj: Blog Antonia Fatáse)