Obnovení důvěry v eurozóně závisí na její schopnosti dosáhnout růstu ekonomiky a zvýšení konkurenceschopnosti zemí na její periferii. Fiskální utahování ale recesi prohloubí a do úvahy tak musíme brát možnost restrukturalizace dluhů, možnost odchodu některých zemí z měnové unie a dokonce i její rozpad.
Kvůli finanční krizi se jasně ukázaly nesrovnalosti a nerovnováhy, které se v eurozóně hromadily od chvíle jejího vzniku. Podle našeho názoru nezajistí její institucionální stabilitu nic jiného než věřitel poslední instance a proticyklický fiskální mechanismus, který by absorboval šoky. Nebo může místo něho dojít k vytvoření mechanismu sdílení rizika, který by představovaly například eurodluhopisy.
Vedení eurozóny se zaměřuje na fiskální cíle a limity, tento přístup je ale bez odpovídajícího uvolnění politiky v přebytkových zemích příliš restriktivní. Evropské dohody navíc ECB brání v tom, aby plnila roli věřitele poslední instance bez omezení. A vydání eurodluhopisů je myslitelné až na samém konci politické integrace, která nepřijde dříve než za několik let. Pro některé slabší země to je příliš pozdě na to, aby se vyhnuly restrukturalizaci dluhů a odchodu z eurozóny. U Řecka by tento vývoj mohl nastat již letos. I otevřené spekulace na německé politické scéně ukazují, že postoj k odchodu Řecka se mění.
Hlavními možnostmi jsou prudké oslabení eura, agresivní implementace strukturálních reforem na nabídkové straně ekonomiky či vnitřní devalvace. ECB zastává v porovnání s jinými centrálními bankami jestřábí postoj a devalvace eura tak v prostředí globálních snah o oslabování měn není pravděpodobná. Výsledky strukturálních reforem by nebyly patrné dříve než za deset let. A cesta deflace je kvůli averzi přebytkových zemí k inflaci potenciálně neúnosná, protože změny na periferii by svou politikou nikdo nevyvažoval. Důvěru v celý projekt společné měny navíc podkopává nedostatečná kapacita pro podporu velkých členských zemí, jako jsou Itálie a Španělsko.
Pokud nemá odchod z eurozóny vyvolat chaos, musí být prioritou zastavení nákazy před dalšími slabými články. Ty představují zejména Itálie a Španělsko. Proto se musí záchranná kapacita eurozóny navýšit a podpora musí být poskytnuta i bankovnímu systému. Země, která bude odcházet, musí přikročit k organizované restrukturalizaci dluhu a řízenému měnovému kurzu. I tak ale budou zbylé země eurozóny čelit možnosti obrovských kapitálových ztrát. K tomu se přidávají ztráty z obchodu, které přinese vznik nového konkurenta.
Odcházející země zase čelí snížení hodnoty úspor a aktiv, potenciálnímu odlivu vkladů z bank, zmrazení depozit, omezení toku kapitálu a hrozbě inflace vyvolané oslabující měnou. Tyto náklady se musí zvažovat jako alternativa k dlouhodobé stagnaci a poklesu životního standardu v případě, že by země zůstala v eurozóně.
Na trhu je již nyní patrné přesouvání vkladů směrem k jádru eurozóny či do zahraničí. Údajně dochází i k tomu, že společnosti z periferních zemí přesouvají svá ředitelství do jádra měnové unie a bohatí jednotlivci nakupují aktiva mimo eurozónu. Dá se očekávat, že s prohlubující se recesí bude tento útěk do bezpečí nabírat na intenzitě.
(Zdroj: EconoMonitor, Elisa Parisi-Capone z RGE)