Aktualizováno Nouriel Roubini a Arnab Das ve Financial Times navrhují, aby se členové eurozóny rozešli. Současná politika podle nich nebude fungovat a jediným řešením je tak rozpad eurozóny, který některým zemím umožní oslabení jejich nově vytvořené měny. Podle těchto ekonomů by mělo eurozónu opustit konkrétně Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko. Byl by zaveden systém pevných či řízených kurzů, který by bránila ECB. Tento systém by fungoval během přechodného období, po něm by všechny centrální banky zavedly inflační cíle tak, aby se nerozběhl proces devalvace zaměřené na získání konkurenční výhody. Smlouvy uzavřené v rámci domácího práva budou denominované v domácí měně a zbylé kontrakty budou denominované v eurech.
Je dobré, že na stole leží návrh, který se zabývá detaily procesu rozpadu eurozóny a zároveň uznává jeho složitost. Představené argumenty jsou dobré, stále ale nejsem přesvědčen, že by tento postup byl dobrým řešením. Nevěřím tomu, že by jednorázový posun v měnových kurzech stačil na vytvoření dostatečného růstu. K tomu můžeme přidat „lacinou“ kritiku na téma potřeby rozpracování dalších detailů.
Jádro logiky zmíněného návrhu tvoří předpoklad, že v eurozóně panuje fundamentální nesoulad v tom, jak jsou nastaveny ceny. Některé země ztratily konkurenceschopnost a jejich relativní ceny je třeba vrátit zpět tak, aby dosáhly vnější rovnováhy. Jde o standardní argument týkající se nestability pevných kurzů. Eurozóna ale není systémem pevných kurzů, v němž má každá centrální banka nezávislou politiku. Jde o skupinu zemí, které mají společnou měnu. Inflaci v jednotlivých zemích je tak nutno vnímat z mikroekonomického hlediska. Oslabení měny by ale posunulo všechny domácí ceny stejným směrem. Nemám dokonalou odpověď na to, zda jde o optimální řešení, nesouhlasím však s tím, že všechny ceny a mzdy v Řecku, Španělsku či Portugalsku leží příliš vysoko.
Německo v minulosti prošlo růstem produktivity, který doprovázel jen omezený růst mezd. Takový vývoj je ale výjimkou. Naopak vývoj jednotkových nákladů práce na jihu Evropy a v Irsku výjimečný není. Podobně tomu je s německými exporty – ty rostly rychleji, než tomu bylo u jiných zemí. Například mezi Francií, Velkou Británií a Španělskem nejsou velké rozdíly. Jak si tedy můžeme být jisti, že je třeba změnit nastavení cen mezi Španělskem na straně jedné a Francií a Velkou Británií na straně druhé?
Autoři návrhu si uvědomují, že celý proces by nebyl jednoduchý. Jsem si jistý, že naše společné obavy by se týkaly zejména následujícího: Jak budou stanoveny nové měnové kurzy? Pokud bude oslabení řízeným procesem, kdo o něm bude rozhodovat? Po oslabení domácí měny tyto země zchudnou a zdraží dovozy. Jak se to dotkne jejich růstu? Vládní dluh těchto zemí bude po opuštění unie minimálně tak velký jako dnes a bez růstu na tom budou stejně špatně, nebo možná ještě hůř než dnes. Jsme si jistí, že ztráta důvěry v nové měny spolu s růstem chudoby budou dostatečně rychle kompenzovány vyššími exporty?
Další nesrovnalosti se týkají splácení závazků. Předpokládejme, že všechen italský dluh bude konvertován do lir. Lira oslabí a zahraniční investoři realizují ztráty ze svých investic. Z pohledu italské vlády se nic nezměnilo, protože hodnota jejího dluhu je v lirách stejně jako její budoucí příjmy, (a poměr dluhu k HDP je také stejný jako dříve). Je ale pravděpodobné, že sazby budou výš kvůli nejistotě a nedůvěře. Bude Itálie schopná vyhnout se defaultu? Porostou exporty dost rychle na to, aby kompenzovaly všechna zmíněná rizika. Jsem skeptik.
(Zdroj: Blog Antonia Fatáse, profesora ekonomie na INSEAD)