V eurozóně byl implementován mechanismus založený na vzájemné solidaritě. V jeho rámci jsou rekapitalizovány španělské banky a podporováno financování některých vlád. V případě vážné krize by pravděpodobně zasáhla i ECB. Ale i když tyto kroky zabrání pádu bank a sníží sazby u vládních dluhopisů, k potřebným posunům v reálné ekonomice nepovedou. Pouze zabrání tomu, aby se naplnil ten nejhorší scénář. Ve skutečnosti dokonce dochází k tomu, že situace v reálné ekonomice periferie se nadále zhoršuje. Dokumentuje to i následující graf vývoje domácí poptávky ve vybraných zemích:
Roztáčí se tak neudržitelná depresivní spirála, kdy klesá ekonomická aktivita, nedochází ke snížení deficitů, roste nezaměstnanost a investice. To znamená, že solidarita musí být rozšířena i na reakci na krizi v reálné ekonomice. Ta by měla zkoušeným zemím přinést pracovní místa, a to zejména v exportních odvětvích. Dosáhnout tohoto cíle lze snížením odvodů firem v zemích na periferii, které by snížilo náklad práce a podpořilo tvorbu pracovních míst. Tento krok by byl financován zeměmi eurozóny stejně jako krok druhý. Tím by bylo snížení daní ze zisků na periferii, které by podpořilo investice.
Náklad této strategie by však neslo zejména Německo. Pokud vezmeme do úvahy úroveň mzdových nákladů, zisků a strukturu HDP, výše tohoto nákladu by dosáhla 12,7 % německého HDP. Je ale dobře známo, že se tato země zaměřuje hlavně na to, aby udržela svou globální konkurenceschopnost. Ta jí umožnila udržet velkou průmyslovou bázi i tržní podíl na světovém trhu. Pokud by se ale měla daňová zátěž v Německu zvýšit o 12,7 %, jeho konkurenceschopnost by to zničilo. Popsaná míra solidarity je tedy z jeho hlediska nemyslitelná.
(Zdroj: Natixis)