České stavebnictví se již nějakou dobu, lze říci již několik let, nachází pod tlakem nepříznivých okolností. Po poměrně dlouhé době stavebního boomu, který se odehrával jak v segmentu veřejných zakázek, tak v části privátní, se nyní stavebnictví ocitlo v prohlubni cyklu. Pro ilustraci stávající situace neuškodí pár čísel. Stavebnictví představuje významnou část HDP České republiky. Jedná se o přibližně 6-7 procent z celkové přidané hodnoty. Stavební výroba v roce 2000 byl na úrovni 265 miliard korun. Postupně a bez přestání rostla až do roku 2008, kdy dosáhla více než 547 miliard korun. Od té doby stále klesá, přičemž poslední oficiální údaj z roku 2011 mluví o 474 miliardách celkové stavební výroby.
Neodpustím si jednu poznámku. Dlouhou dobu po začátku budování kapitalismu v Čechách byla statistika týkající se stavebnictví jedna z nejméně vypovídacích (především zmiňuji 90. léta minulého století). Hlavním důvodem pravděpodobně byly hlubší strukturální změny související s přechodem z plánovaného hospodářství a možná se statistikové prostě museli naučit odhadovat nějakou novou disciplínu. Postupně ale statistika začala být mnohem přesnějším popisem stavebnictví a od roku 2000 už můžeme vnímat statistická data jako celkem přesný popis toho, co se ve stavebnictví děje. Je zřejmé, že výše uvedená současná čísla signalizují hlubší a strukturální změny ve stavebnictví a pravděpodobně opět i rozkolísání vypovídacích schopností statistiky.
Z výše uvedených čísel je zřejmé, že stavebnictví je, jako sektor, poměrně dost ovlivněno negativní ekonomickou situací regionu. Vedle vnějších vlivů, které není možné opominout, jako je redukce výdajů ze státní kasy, změny v čerpání fondů EU ale i omezení investic ze soukromých zdrojů, je nutné vnímat i několik interních procesů, které stavebnictví silně ovlivňují. Dovolím si zmínit následující:
- Generační výměna managementů
Jedním z jasných trendů ve stavebnictví uplynulých let byla masivní generační výměna v top managementech. Je velice ožehavé nějak kategoricky hodnotit, zdali skutečnost, že došlo k výměně velkého množství manažerů v relativně krátké době je pozitivní, či negativní. Co je možné ale konstatovat, je jisté narušení komunikace mezi jednotlivými subjekty na trhu. Nemám na mysli „potenciální kartelové dohody“, ale korektní komunikaci, která je součástí normálního a transparentního podnikatelského prostředí. Najednou jakoby komunikace vázla, a tím pádem i hlas reprezentující stavebnictví jako sektor, zněl v diskuzích v rámci hospodářské recese jaksi nejednotně. Z tohoto důvodu, se dlouhou dobu stavebnictví vůbec netýkala jakákoli stimulační opatření.
- Strukturální změny ve společnostech
Dalším významným aspektem jsou strukturální změny v jednotlivých společnostech (mnohdy inspirované zahraničními vlastníky bez přímé souvislosti s vývojem na českém trhu). S jistou setrvačností se stavební společnosti snaží adaptovat na nové podmínky lokálního trhu. Velká setrvačnost je předně doménou větších společností. Je zřejmé, že ty pak ztrácejí dech v souboji a) o mnohem menší zakázky než ty, na které byly zvyklé a b) především s těmi, kteří jsou mnohem menší a flexibilnější. Zdá se, že zákazníci ve stavebnictví jsou připraveni svěřovat svoje projekty do rukou opravdu malých společností, které svojí flexibilitou daleko předčí velké giganty. Na základě takovéto poptávky dokonce i v této složité době vznikají a úspěšně se etablují na trhu společnosti jako je PP53 nebo Hinton. Společnosti vzniklé na základě týmů špičkových manažerů z velkých stavebních firem jsou zárukou schopnosti realizovat i ty nejsložitější projekty. Firmy tohoto typu mají velice tenkou organizační strukturu a tím pádem jejich „režijní“ náklady jsou naprosto transparentní a hlavně nízké. Na druhé straně je možné detekovat snahu velkých společností proměnit svůj model řízení, obvykle jsou ale změny ve velkých firemních celcích pomalé a malé „hubené a dravé“ stavební společnosti ty velké dovedou rychle nahradit i na rozsáhlejších a komplexnějších projektech.
- Změna v přístupu státu
Je celkem zjevné, že pokud se privátní investoři nemohou postarat o dramatické zvýšení poptávky po stavebních službách, musí se stát postarat alespoň o vyrovnání podmínek s evropským okolím, aby čeští stavaři, tím myslím stavební společnosti působící v ČR zaměstnávající v drtivé většině české zaměstnance, nebyli diskriminováni oproti okolí. Evropská unie si na jedné straně uvědomuje závažnost situace – bez oživení ve stavebnictví nedojde k celkovému oživení ekonomiky, na druhé straně ovšem vydává minimálně rozporuplné signály. Úředníci EU volají po transparentnosti veřejných zakázek a otevření obchodní soutěže a současně si nevědí rady s tím, že „otevřenost“ soutěží například v Polsku při výstavbě dálniční infrastruktury před Evropským šampionátem ve fotbale totálně deformovala trh. Vítězem se totiž staly čínské stavební firmy, notně podporované čínskou vládou, které ovšem nemohly dostát požadovaným technickým parametrům. Nakonec tak došlo k velice neslavnému odchodu čínských dodavatelů z Polska a doufejme, že okolní státy včetně České republiky se z toho náležitě poučily.
Hlavním problémem českých veřejných zakázek je však především nedostatečná příprava projektů. Samozřejmě je v současné době možné se odkázat na nedostatek finančních zdrojů, ale bohužel bez aktuální investice do přípravy projektů nebude možné realizovat potřebné investice do infrastruktury, i když se finanční zdroje najdou.
Stavební sektor je především lokálním businessem. V evropských státech je jen velice omezeně závislý na importu a vytváří především domácí pracovní místa (to že evropské stavební společnosti včetně těch českých, např. PSJ nebo Metrostav, úspěšně exportují část svých stavebních kapacit do zahraničí, je jen potěšující).
České stavebnictví je bezpochyby na vysoké technické úrovni. Konkurenceschopnost sektoru byla prověřena hned na počátku 90. let minulého století, kdy se stavební trh v ČR prakticky úplně otevřel a české firmy na něm jednoznačně obstály v zahraniční konkurenci. Ze zásluh nelze žít věčně. Stavební sektor bude muset projít vlnou změn. Nebude se jednat o nějakou opětovnou revoluci ale o evoluční vývoj a nebudou to jen změny uvnitř stavebních společností, či sektoru.
V každém případě se dá očekávat, že počet subjektů působících ve stavebním sektoru bude dále klesat a eliminace některých hráčů se může týkat i větších, či velkých společností. Těch zatím v rámci ekonomického poklesu zkrachovalo jen málo a dojde k dalším odchodům ze scény.
Středně velké a velké společnosti budou muset více směřovat k modelu komplexního servisu s velkou přidanou hodnotou. Jen tak mohou obstát v konkurenci s malými a vysoce flexibilními společnostmi.
Celkově však bude nutné najít nové modely financování, jak pro veřejné, tak pro soukromé projekty. Model minulých let s velkou závislostí na bankovním dluhu jaksi přestal fungovat. Přestože jsou úrokové sazby na minimech, žádná z bank se nežene do financování nových projektů. Je možné, že jedním ze zdrojů financování se může stát trh s dluhopisy. Emise určené k financování projektů (nebo spolufinancování) tak mohou být prostředkem podpory růstu ve stavebním sektoru.
Inovačních a stimulačních impulsů bude potřeba aplikovat jistě mnohem víc. Vzhledem k tomu, že stavební sektor je manažersky dominován lidmi s inženýrským vzděláním, je možné odhadnout, že řešení tohoto problému dopadne dobře. Možná, že „zlaté české ručičky“ už nejsou, co bývaly, ale český inženýr je naštěstí stále zárukou úspěšného vyřešení i těch nejobtížnějších problémů.
Pozn. Autor je také vzděláním (stavební) inženýr :-)