V současné době nevidíme náznaky toho, že by se britské ekonomice podařilo dosáhnout silného růstu podobně, jako tomu bylo během fiskální konsolidace ve 30. a 80. letech. Obecně můžeme říci, že k podpoře oživení můžeme využít fiskální stimulaci, monetární stimulaci a reformy na nabídkové straně ekonomiky, která podpoří spotřebu a investice. Fiskální konsolidace stimulaci ze strany vlády vylučuje a obvykle na ekonomiku působí jako brzda. Je proto nutné, aby ji vyvažovaly zbylé dvě možnosti, jinak se ekonomika propadne do recese.
Ve 30. letech vláda reagovala snahou o snížení strukturálního deficitu o 4 % HDP, v roce 1933 dosáhla vyrovnaného rozpočtu. Produkt se celkově propadl o 7,2 %, v roce 1932 přišlo druhé dno recese, v roce 1933 a následujících čtyřech letech se ale růst pohyboval blízko 4 %. Je dobře známo, že ekonomiku tehdy podpořila zejména monetární stimulace. Bank of England se rozhodla k tomu, že bude cílit cenovou úroveň a její rozhodnutí bylo považováno za důvěryhodné. Alternativou byl totiž jen keynesiánský přístup v prostředí, kdy poměr veřejného dluhu k HDP dosahoval 170 %. Po roce 1935 pomohly výdaje na obranu, jejich celkový efekt pravděpodobně dosáhl až 7 %, ale příčinou nebyl ani tak vysoký multiplikátor, jako očekávání vysokých výdajů na zbrojení v budoucnu.
V 80. letech vláda sledovala politiku dezinflace, mezi hlavní nástroje patřilo cílení peněžní nabídky a snižování strukturálního rozpočtového deficitu. Na rozdíl od 30. let byla monetární politika utažená a období po roce 1981 bylo charakteristické vysokými reálnými sazbami. Oživení bylo taženo zejména reformami na nabídkové straně ekonomiky, a to především finanční liberalizací. Ta ztěžovala cílení peněžní nabídky, jejím výsledkem byl velký růst úvěrů a transformace trhu s bydlením. Došlo také k růstu efektivity fungování kapitálového trhu, zároveň poklesla míra úspor domácností, což výrazně podpořilo spotřebu.
Poučení z popsaných období můžeme shrnout následovně: I když už není možné dále snižovat sazby, lze monetárně stimulovat tím, že snížíme sazby reálné zvýšením inflačních očekávání. Fiskální multiplikátory mohou být v prostředí nulových sazeb poměrně vysoké, při posuzování jejich velikosti ale musíme být opatrní. Platí to zejména v případě vysokého poměru dluhu k HDP. Klíčovým prvkem stimulace během fiskální konsolidace je pak schopnost nastartovat výdaje soukromého sektoru – ve 30. letech pomohly k oživení investice do bydlení, v 80. letech spotřebitelské výdaje.
Jestliže je razantní změna monetární politiky vyloučena a probíhá fiskální konsolidace, politika na nabídkové straně ekonomiky musí hrát při stimulaci rozhodující roli. V případě Velké Británie v této oblasti naštěstí existuje velký prostor. Příkladem je zlepšení infrastruktury, kvality vzdělávání, změna daňového systému či změna územního plánování tak, aby nedocházelo k potlačování vzniku úspěšných aglomerací. Špatnou zprávou je, že tyto oblasti se pojí s velkou časovou prodlevou a jejich efekt se projevuje v delším období. Pokud existuje oblast s potenciálem rychlé stimulace, jsou to investice do bydlení. Byrokratická omezení vedou podle některých studií k tomu, že počet domů se nachází 3 miliony pod rovnovážnou úrovní a ceny 35 % nad ní.
Uvedené je výtahem z „Returning to growth in the UK: Policy lessons from history“, autorem je Nicholas Crafts.
(Zdroj: VOX)