Pokud začnete s někým diskutovat o amerických deficitech, rychle uslyšíte, že dosahují bilionu dolarů. To prý znamená, že od své vlády toho Američané chtějí mnohem více, než si mohou zaplatit, a tudíž musí být stát blahobytu osekán. Podívejme se ale na to, jak moc zavádějící takový pohled je.
Spojené státy mají deficit na úrovni jednoho bilionu dolarů, jeho velká část je ale důsledkem utlumené ekonomiky. Rozumné odhady hovoří o tom, že produkční mezera dosahuje asi 900 miliard dolarů ročně. To znamená, že rozpočtové příjmy jsou sníženy a výdaje rostou například kvůli podpoře nezaměstnaných. Podle CBO dosahují tyto automatické stabilizátory výše asi 300 miliard dolarů. K tomu musíme připočítat výdaje, které sice nejsou automatické, ale přesto se pohybují v závislosti na cyklu. To znamená, že oživení by samo o sobě snížilo deficit asi o 400 miliard dolarů.
Musíme si navíc uvědomit, že nulový deficit není hlavním cílem. Tím je spíše stabilizace poměru dluhu k HDP. Ten nyní dosahuje něco nad 70 %, inflace je 2% a růst také 2%. To znamená, že v souladu se stabilizovaným poměrem dluhu k HDP je deficit asi 3 %, tedy 450 miliard dolarů. Pokud dáme vše dohromady, vidíme, že skutečná díra v rozpočtu je mnohem nižší, nebo že tam dokonce není žádná. To neznamená, že by vše bylo v pořádku. Jestliže dojde k oživení, měli bychom se snažit o snížení deficitů, ne o jejich pouhou stabilizaci. Stárnoucí populace a rostoucí náklady na zdravotní péči by vedly k významnému strukturálnímu deficitu. Neříkám proto, že deficity problémem nejsou, nejde ale o jeden bilion dolarů, o kterém tak často slyšíme, píše na svém blogu Paul Krugman. Jeho pozornosti také samozřejmě neunikl posun v politice Fedu:
Z filozofického hlediska došlo u Fedu minulý týden k velkému posunu. Co se týče změny politiky ale nejde o významný posun. Fed slíbil, že nezvedne sazby, pokud výrazně neklesne nezaměstnanost, nebo pokud se inflace nedostane výrazně nad 2% cíl. Jedním z důležitých rysů je přitom to, že nejde o skutečnou inflaci, ale o inflaci očekávanou. To znamená, že Fed by mohl držet sazby dole i v případě, že dojde k jejímu přechodnému růstu způsobenému například pohybem cen komodit. Takové prohlášení má samozřejmě za cíl podpořit ekonomiku přímo prostřednictvím změny v očekávání. Je tedy jasné, že filozoficky se Fed posunul směrem k Evansově kritériu a Woodford/Krugmanově doktríně týkající se nastavení monetární politiky v pasti likvidity.
V jádru věci ale nepřišla žádná významná změna. Bernanke jen slibuje, že neudělá nic hloupého. Zejména vyloučil to, že si začne hrát na ECB a zvýší sazby ještě v době, kdy budou ekonomika a inflace utlumeny. Jen málo lidí se ale domnívalo, že by tak skutečně učinil a podle toho také vypadá reakce trhů. Sazby vzrostly a očekávaná inflace se zvýšila jen mírně. Je mi líto, ale tento posun v politice Fedu sice ukazuje, že se učí, nejde ale o nic klíčového, píše ekonom. Stranou Krugmanova zájmu nezůstává ani náš kontinent:
Evropa mě překvapuje svou politickou odolností – ochotou zadlužených zemí podstupovat nekonečnou bolest, schopností ECB dělat jen minimum nutného, a to na poslední chvíli. Ekonomie utahování se ale ukazuje být přesně tím, co je popsáno v učebnicích. Vývoj tedy následuje keynesiánský scénář a když „zodpovědní“ technokraté přijdou s dalším lékem ve formě úspor, následuje další zklamání z jeho výsledků. Posledním příkladem je Itálie, kde politika Maria Montiho dovedla zemi do deprese. A jaké je řešení? Eurokraté říkají, že je třeba držet současný směr a jednou to zafunguje.
Jak říká Kevin O’Rourke, Evropa se stala kontinentem, kde jsou dobré časy stále jen na dosah. Je to skutečně jako se středověkou medicínou, kdy se pacientovi předepisovalo pouštění žilou. Když se mu pak přitížilo, pustilo se mu žilou ještě víc.
(Zdroj: Blog Paula Krugmana)